Před lety se u nás v centru města opravovaly dva činžáky. K jejich devastaci přispěl nejen zub času, ale i poslední "minoritní" obývající. Pak se konečně odstranilo lešení a do ulice jak motýli z kukly vylétli žluťásek a modrásek. S lítostí jsem si tehdy povzdechla, ach, zde bych chtěla bydlet.

Možná to někdo vyslyšel, možná to byl osud, ale opravdu jsme se před šesti lety do žlutého domu nastěhovali. Je to neskutečně slušný dům, což ostatně napovídá už složení nájemníků. Bývalá ředitelka domu dětí, asistentka z radnice, zapisovatelka u soudu, žádní ožralci, žádní zloději, žádné problémy...

Občas se někdo odstěhoval a opět jsme dostali slušné sousedy. Ale všeho dočasu. Na podzim začal dům smrdět. Takový puch zašlé domácnosti, která třeba nedbá zrovna o hygienu. Který obyvatel by to mohl být? Nebo že by to prosakovalo ze zdí? Ale proč až po deseti letech od renovace?

Vždy, když jsem vešla do chodby, dostala jsem do frňáku facku. A další jsem dostávala při vstupu do sklepa. Že by špatná kanalizace? A navíc začal být ve sklepě cítit kouř cigaret. To mě podrž! Který z třináctky nájemníků nelení a sleze do sklepa, aby si zapálil? Proč nekouří venku, vždyť tam vůbec není zima. K dovršení všeho přibyl ve sklepě třetí zápach - brrr, takový ten smrad výparů hospodských povalečů. Že by nějaká manželka nepustila ožralého manžela domů a on strávil noc ve sklepě? A další den jsem ve sklepě cítila něco jako kočičinec.

Fujtajblové smrady se denně mísily a otravovaly mi život. Ale třeba jsem jen já taková cíťa na pachy. Naštěstí sklepní puchna nešla do bytu, takže jsem na to nemusela myslet. Před Vánoci jsem potkala ve sklepě sousedku, která zrovna přijela s kočárkem. A hodily jsme řeč. Zeptala se mne, jestli jsem si ve sklepě nevšimla našeho bývalého mladého souseda Korálka. Že ona vytahuje kočárek ze sklepa denně a už ho tu párkrát zahlédla. Přestože už tu rok nebydlí, občas vycházel ze sklepa s igelitkou. Usoudila, že si asi ještě něco odnáší. A při další řeči jsem zjistila, že sousedka cítí stejné pachy.

Jak dvě feny jsme čuchaly ke dveřím jednotlivých sklepů a u jednoho jsme se zastavily. Ano, to je ten původce smradu. Najednou jsem si vzpomněla, že tento sklep byl kdysi prázdný a nyní je zamčený. Začaly jsme skládat mozaiku a rozšifrovávat pachovou záhadu. Chtěly jsme nahlédnout do sklepa okýnkem, ale bylo přes něj přehozeno něco černého. Protože naštěstí bylo okno pootevřené, podařilo se nám klacíkem látku shodit. Při svícení baterkou se objevilo něco neskutečného. Brloh..., ale to bych urazila medvědy. Smradlavá skládka. Hadry, igelitky, desítky plastových lahví se žlutou tekutinou, nejspíš moč...

Věc jsme nahlásili na úřad bytové techničce. Ale byl poslední úřední den, proto slíbila prošetření na místě až po Novém roce. V případě podezření na vnikání nebydlící osoby vymění zámky. Mezitím jsme se dozvěděli od lidí informaci, že pana Korálka vyhodili kvůli chlastu z práce a nemá kde bydlet. Hrozné zjištění, že tento bezdomovec asi přespává u nás ve sklepě! A to máme čekat v tom smradu ještě kdoví kolik dnů? To máme čekat, že opět přijde ožralý a nezodpovědným chováním může založit i požár?

Rozhodli jsme bez techničky a jednali rychle. Vyměnili jsme klíč u vchodu do sklepa sami. A ptáček se chytil. Mladá sousedka se opět vracela s kočárkem a přistihla ho přímo při činu, jak se ožralec marně pokouší dostat do svého hnízda. Okamžitě se do něj pustila, že tu už rok nebydlí, tak jakým právem si dovolil zabrat sklep a obtěžovat nás. Jak dlouho jste tady chtěl přebývat? Myslíte si, že bychom si toho dříve či později nevšimli?

Sklopil hlavu, že nemá kam jít, a škemral, ať ho tam necháme ještě aspoň jeden den vyspat, že je den před Vánoci, tak ať mu to neděláme horší. Ale rozlícená sousedka byla neoblomná: Tak proč nejdete na charitu, proč nejdete do přístřeší pro lidi bez domova, můžete tam přespat, vykoupat se, vyprat oblečení, dostanete čaj, možná i nějaká štědrovečerní večeře tam bude, tady vás rozhodně nenecháme! Se slovy, že raději chcípne, opustil náš dům.

Po Vánocích přijela firma a sklep vyčistila a vydesinfikovala. Věřte, nevěřte, odvážela pět velkých pytlů, do kterých to předtím cpal pracovník v dýchací masce, aby úklid té spoušti přežil.

Konečně už zase bydlíme v "normálním" domě bez smradu. Na hlavním snímku dům z ulice, na druhém snímku dům ze zadní strany.