Když jsem se s dětmi odstěhovala od bývalého manžela, bylo dceři patnáct let a synovi dvanáct. Dcera začínala studium na střední zdravotnické škole, syn měl ještě před sebou tři roky na škole základní. Přestěhovali jsme se jen v rámci Prahy, a tak syn dále navštěvoval svoji původní školu. Nechtěla jsem, aby ke všem problémům, spojeným s rozchodem rodičů, ztratil ještě kamarády.

Nebránila jsem dětem ani ve styku s otcem, kdykoliv si to přály. A tak dost dní trávily v našem starém domově. Vlastně to byla taková střídavá péče. Mělo to své zádrhele, ale svého přístupu nelituji.

Po převratu začal bývalý manžel podnikat a děti zahrnoval drahými dárky. Já s tímto přístupem nesouhlasila, ale stejně, jako v dobách manželství, dohoda možná nebyla. A tak začal mít syn na můj vkus nadměrné požadavky a s máločím byl spokojený. Bylo mu skoro patnáct, cítil se být dospělý. Jednou přišel domů z tréninku, já mu přichystala večeři – rajčatový salát se sýrem a šunkou, který miloval. Trochu se v něm povrtal a nechal ho být. Zalezl si do dětského pokoje. Po chvíli se z něho vyřítil a hned na záchod. Když byl na záchodě více než čtvrt hodiny, začala jsem se o něj strachovat. Nejedl svůj oblíbený salát, asi je mu opravdu zle. Došla jsem ke dveřím záchodu a zaťukala.

„Járo…“, žádná odezva. Otevřela jsem opatrně dveře. Můj milovaný synek, o jehož zdraví jsem se tak obávala, ležel stočený do klubíčka okolo záchodové mísy a spal. Z poblinkaného záchodu se linula typická vůně alkoholu. Tak jsem dveře zase zavřela. No co, chlapče, dostaneš za vyučenou! Když syn ani po několika hodinách ze záchodu nevylezl, vysprchovala jsem se a odešla na kutě. Chvíli mne zaměstnávala otázka, jestli se ještě někdy rozmotá. Ti, co bydlí v panelákových bytech, si dovedou představit, na jak malém prostoru byl zamotán s tehdy již sto osmdesáti centimetry. Ale touze ho vysvobodit jsem odolala.

Asi v jedenáct hodin, to už jsem spala, dorazila děvčata. Jejich cesta vedla samozřejmě na záchod. Jardu vysvobodila a pomohla mu tu spoušť uklidit. Ráno jsem se tvářila jakoby nic. Jen jsem se zeptala, jestli už je mu dobře. Považovala jsem trest vězení na záchodě za dostatečný. Problém s alkoholem se neopakoval, ale syn si začal vymáhat nový fotoaparát, nebyl spokojený s dva roky starým kolem, no, prostě, nic mu nebylo dost dobré. Trápilo mne to, ne že bych mu nemohla dopřát tyto věci, ale jsem názoru, že děti nemají dostávat drahé věci, o něž se nezaslouží. Co si pak počnou v dospělosti, když třeba nebudou schopny vydělávat tolik peněz, aby své nároky uspokojily?

Blížily se velké prázdniny, a tak jsme s holkami vymyslely plán. Ony, už plnoleté, odjížděly jako ošetřovatelky na letní pobyt pro postižené do Střelských Hoštic. Pobytu se zúčastnily i postižené děti a záměrem provozovatele bylo, aby přijely i děti zdravé. A tak jsme Jardu přihlásily. Netvářil se nadšeně, ale protože sestru velmi obdivoval, smířil se se situací.

V té době se ještě běžně nepoužívaly mobily, a tak jsem z pobytu neměla zprávy. Po týdnu jsem nevydržela a poprosila kamaráda, jestli by se mnou do Hoštic nezajel. Přece jen jsem se trochu obávala, jak to Jarda zvládá. Přijeli jsme k rekreačnímu zařízení, s obavami jsem vystoupila z auta. Vešli jsme na zahradu, kde právě kluci připravovali dřevo na večerní táborák. V tom mne Jarda zpozoroval. Rozběhl se ke mně: „Mamí, už jsem utřel první zadek, už je to v pohodě, zůstanu tady a rád.“ Spadl mi kámen ze srdce. Večer jsme se u ohně zdrželi a prožili krásné chvíle. Když se všichni vrátili domů, Jarda mi řekl: „Já jsem tak rád, že můžu dělat, co chci, že jsem zdravý.“ Tím skončily jeho nadměrné požadavky, na drahý fotoaparát si dovydělal na brigádě a kolo sloužilo až do doby, než si sám pořídil nové.

Ještě jednou jsem byla vystavena většímu výchovnému rozhodnutí. A to, když se syn vrátil domů po roce stráveném v Brně na koleji. Nedostal se totiž na poprvé na vysokou školu do Prahy, přestupoval až do druhého ročníku. Na koleji si zvykl na svobodný život, bez závazků k někomu dalšímu. A tak nastal po návratu problém. Bydleli jsme v té době už jen spolu. Uznala jsem, že už je opravdu dospělý, ale postavila jsem ho před rozhodnutí. K právům vždy patří i povinnosti. A tak se i nadále bude starat o své potřeby. Může u mne bydlet zadarmo, poskytnu mu „alimenty“ ve výši čtyři tisíce a nebudu mu nic zajišťovat. Chci jen, aby mi oznámil, kdy nebude doma, abych o něj neměla strach. Druhá varianta byla, že mu budu prát, vařit a jinak se starat o jeho pohodlí, ale musí mi říkat, kam jde, s kým, kdy se vrátí. Samozřejmě volil variantu první.

Tak jsme spolu žili dalších pět let. A tři roky s námi žila i Katka, moje nynější snacha. Jarda se naučil perfektně vařit a je to jeho koníček dosud.

Za ušetřené peníze, které jsme neutratili za zbytečnosti, jsem oběma dětem pořídila malé byty, a tím jim umožnila start do samostatného života. Nyní už mám pět vnoučat a s dětmi i jejich partnery velice hezké vztahy. Dokonce už se upravil i můj vztah s bývalým manželem. Zrovna nedávno jsme se všichni sešli na oslavě prvních narozenin zatím poslední vnučky.