Scarlett Wilková
Scarlett Wilková, autorka je redaktorkou MF Dnes
„<p>Rudolfu Florčíkovi bylo devadesát let. Špatně chodí, je nemocný, přesto jsou jeho dny veselejší než život mnoha výrazně mladších lidí. „Hlavní je nepřestávat dělat blbosti. Užít si každý den, protože v tomto věku je vám jasné, že tady dlouho nebudete,“ říká. I když tady jednou nebude, něco zajímavého po něm zůstane.</p>“
Scarlett Wilková
„<p>Jsme v městečku Perissa na ostrově Santorini. Pláž s černým pískem je téměř vylidněná, turistů je tu letos málo. Přesto je tady rušno. Probíhá dopolední setkání místních seniorů. Dámy a pánové se přišli vykoupat a pobavit se. To znamená, strávit pár hodin v moři.</p>“
„<p>Co se to tam děje? Lidé, kteří jsou na procházce podél břehu řeky Ostravice, zvědavě nakukují přes hustou hradbu tújí u plotu. Slyší zpěv, harmoniku, smích. Cítí vůni grilovaných dobrot. A vidí krásnou upravenou zahradu.</p>“
„<p>„Pět let se starám o svou maminku, která loni v listopadu oslavila devadesát let. Celý život žijeme pod jednou střechou a péče o ni mi připadá naprosto přirozená,“ říká Kamila Burešová, učitelka z Plzně. Zároveň se kvůli tomu často setkává s údivem okolí. „Bohužel, někdy si připadám jako Marťan,“ dodává.</p>“
„<p>"Je to moc pěkné mít dvaadevadesátiletou maminku. Ráda poslouchám její vyprávění, nedávno jsem začala nahrávat její životní příběh,“ říká Helena Futerová. V jejím případě jde o radost dvojnásobnou. Její maminka Eliška Ferstová je v obdivuhodné kondici.</p>“
„<p>Mám se moc dobře, říká Nelly Chromíková. Je jí jednadevadesát let, je nevidomá, přesto říká tuto pozoruhodnou větu. Jenže jí na ní nic pozoruhodného nepřipadá. Nelly má totiž rodinu, která se o ni pěkně stará. Chodí za ní dcera, syn, vnoučata, pravnoučata...</p>“
„<p>Někdy je to náročné. To je nejvýstižnější věta, kterou Věra Sehnalová (68) shrnuje vše, co se týká péče o staré a nemocné lidi. Ví, o čem mluví, sedmnáct let pracovala jako soukromá pečovatelka v Itálii.</p>“
„<p>Stmívá se. V ulicích je vidět hodně lidí vyššího věku. Procházejí se, zdraví se s přáteli, sedí v kavárnách. Jsou tady i lidé hodně staří, na vozíčcích. Vyvezli je ven jejich příbuzní, baví se společně. To je to, čím se liší život španělských seniorů od těch českých.</p>“
