Téma: děti
Hotely, restaurace, vagóny ve vlacích určené pouze pro dospělé. Když o nich slyší rodiče malých dětí, zuří. Mnozí lidé naopak taková omezení vítají a říkají: máme právo na ticho a klid.
Vratislava Hofmanová, redakce
Měl jsem možnost náhodně potkat a na malou chvíli hovořit s maminkou postiženého syna upoutaného na invalidním vozíku. Také jsem mluvil i s ním. Byl to pro mě tak silný zážitek, že jsem se rozhodl o tom napsat. Článek jsem nazval: Mám strach, maminko.
V našem divadle hrajeme nejen pro dospělé diváky, ale taky pro děti. A to je velká radost - být v divadle pro úplně nejvíc nejlepší publikum.
Ukázkový úvodní text článku
Fenomén fotbalu je především parketa nás chlapů. V rádiu jsem nedávno zaznamenal povzdych redaktora nad ubýváním mladých sportovců v tomto sportovním odvětví. Proti loňskému roku ubylo 400 klubů. Což je v naší malé zemi velké číslo. Proč tomu tak je?
Čtvrtek, pozdní hodina večerní, autobus na jednom pražském sídlišti a uvnitř celkem poklidná atmosféra. Kupodivu žádní přiopilí rozjařenci, vesměs lidé, kteří se vraceli odněkud domů.
Píše se rok 1970 a já začínám chodit do první třídy. Vykulená, malinká, vlastně úplně nejmenší ve třídě a navíc krátkovlasá „na kluka“! Maminka s tatínkem mi nikdy nevysvětlili, proč jsem nemohla mít dlouhé vlasy jako moje ségra. To asi proto, že jsem byla taková dračice, skoro jako kluk.
Většinou si hlídáním dětí přivydělávají studentky, mladé ženy. Jenže mnoho rodin by své děti raději svěřilo ženám zralým, zkušeným, starším. Starších chův však mnoho není.
Stalo se to v červenci, tedy přibližně před čtvrt rokem, a nějak to nemohu dostat z hlavy. Občas se to znovu samo vyloupne.
Většina rodičů vede své děti k pravdomluvnosti. Když jsou děti malé, žijí v kruhu rodiny a učí se komunikovat, nebývá s tím problém. Ale časem nastane situace, kdy se i malé dítě musí dozvědět, že existuje něco víc, než jen čistá pravda a lež.
