Téma: život je kolotoč
Slyšela jsme kdysi hezký vtip. „V okamžiku smrti se Vám promítne celý život jako film. Pak příjde Mirka Spáčilová a dá vám 36 %.“ Vždycky jsme přemýšlela, kolik bych od filmové kritičky dostala procent já, za svůj život plný zvratů, dramatických události…
Vždycky se mi líbilo motto: „Můžeš všechno, když se nebojíš.“ Ano. Ale celý život jsem se bála. Teď už se bojím míň. Zase už úplně všechno nemůžu. Možná někdy ani nechci.
Jako malá jsem toužila žít v pohádkovém světě, kde by mi na rozcestích, čáry-máry, kouzelné peříčko ukázalo: „Tudy.“ Žila jsme, nakonec jako my všichni, v tvrdé realitě.
Nový rok. Připíjíme si na zdraví, štěstí, přejeme si pohodu, klid a mír. Nový rok je nový začátek. Čistý, nepopsaný list. A my sami sobě dáváme slib. Být tolerantnější, lepší, hubenější, pilnější…
Přiznávám, nikdy jsem neviděla zlaté prasátko. Ale vinu beru na sebe. Neochota postít se, mlsná pusa a také pochybnosti o pravdivosti tohoto rčení. I když už to tvrdí i v televizi. Čert vem zlaté prasátko. Já jsem totiž letos viděla opravdového anděla. Nevěříte?
Jsem optimistka. Na známou otázku, zda-li je sklenice napůl plná nebo napůl prázdná, odpovídám: „Dolij do plné.“ Ale občas se stane, že pohár přeteče.
Strejda Google i AI svorně tvrdí, že kustod v muzeu, galerii, knihovně či archivu je odborník (též nazývaný kurátor), který se stará o sbírku a zajišťuje její ochranu.
Slyšela jsem bezva vtip. „Skvělého chlapa najdeš na každém rohu,“ pravil Bůh. Pak se zamyslel a udělal zemi kulatou. Každý muž, kterému vtip vyprávím, okamžitě oponuje. „Ale dá se to říct i opačně, ne?“
Občas si připadám děsně mladá a skotačivá. Ráno spolknu ibalgin, aby mě nebolelo koleno, obleču se do čehosi hodně extravagantního, zmaluju pusu načerveno a vyrazím.
Když už jsem vypadla z toho kolotoče, mým problémem bylo, jak sdělit mámě, že jsem si zažádala o penzi. Bylo mi žinantní jí říct, že už má tak starou dceru. Jakmile jsem to ze sebe vysoukala, máma mi řekla: „Ja, děvčičko moja, moc sa netěš, ty dni sů strašně dlůhé.“