Téma: Poslední soutěž 2025
Už jsme sice téměř na konci ledna roku 2026, ale ještě nám zbývá vyhodnotit výsledky "Poslední soutěže roku 2025". Tak tady jsou.
Redakce
Říká se, když člověk plánuje, Bůh se směje. Třeba se mi směje, ale už mám malý notýsek na rok 2026 a tam si budu opět pečlivě zaznamenávat důležité termíny. Jinak to ani nejde. Co je psáno, to je dáno.
Občas se v okraji trávníku zaleskla zapomenutá zlatá třpytka, našlo se i pár menších, duhových. Všechny ostatní byly vysbírány, aby je pejskové nevyhrabávali.
Když se člověk,tedy žena, tedy já, dá na stará (prý ale přesto stále koukatelná) kolena na spisovatelskou dráhu, nemůže se nikdo divit, že se největším zážitkem v roce stane vydání nové knihy. A to nejen vydání, celý rok 2025 byl mou novou, v pořadí druhou knihou poznamenán.
Začátkem srpna jsem se zapojila do regionální hry Poznáváme Valašsko, jejíž maskotem byl medvěd Jura. Na jednadvaceti místech (viz fotogalerie) byla ukryta razítka, která se otiskovala do hracího plánku.
Začátkem ledna 2025 přišla od neteře Ireny ze Švédska sms: „Ahoj, nechcete přijet za mnou teď na 8 dní?ʺ To je jasný, že chceme.
Příběh o touze, rychlém rozhodnutí a maximálním snažení s minimálním výsledkem. U nás doma není o zážitky nikdy nouze, ale některé z nich lze pozitivně vnímat až s odstupem času. Do této kategorie spadají zejména zážitky vánoční.
Zazvonil telefon. „Mladý,“ konstatovala žena a pustila hlasitý odposlech. „Ahoj mami, jak je?“ ozvala se dcera. Oba jsme se s manželkou nahlas zasmáli. „Jako důchodcům, jako důchodcům holčičko. Vždyť víš. Když nás nic nebolí…,“ konstatovala žena oblíbenou mantru.
Olomouc je plná příběhů. Sbírám střípky a ukládám do mozaiky. Některé kousky mi stále chybí, některé jsem možná uložila špatně. Nejsem ani historik, ani Olomoučák.
