Bitva u Kursku, do které se v létě 1943 na obou stranách zapojily skoro dva miliony vojáků a tisíce tanků nebo samohybných děl, zůstává největším střetnutím obrněnců všech dob. Pro nacistické Německo představovala asi poslední naději na zvrat na východní frontě, jež ale nepřinesla očekávaný výsledek. Bitva, která po krátké ouvertuře předchozího večera začala ráno 5. července 1943, totiž přes výrazné sovětské ztráty po 50 dnech bojů prakticky vyčerpala německé síly.

Původní plán operace, kterou velení wehrmachtu nazvalo Citadela, byl přitom přesně opačný. Němci si byli vědomi toho, že přes mobilizaci téměř všech dostupných sil už nemají dostatek zdrojů na mohutnou ofenzivu jako v předchozích dvou válečných letech, takže chtěli "jen" vyřadit z boje co nejvíce nepřátelské techniky a vojáků. Nakonec sice byly ztráty Rudé armády větší než ty německé, Sověti ale byli schopni své mrtvé a zajaté vojáky i zničené tanky rychle nahradit.

Hitler trval na svém

Porážka německých sil u Kursku měla, jak už to ve válce bývá, více příčin. Například nesporně vyšší zkušenosti tankových osádek wehrmachtu i sil SS dokázali sovětští velitelé vyvážit pečlivou přípravou. Dopředu totiž znali nejen místo útoku Hitlerových generálů, asi stokilometrový výběžek fronty u města Kursk na pomezí Ruska, Ukrajiny a Běloruska, ale také čas několikrát odkládané německé ofenzívy. I díky informacím od Britů, kteří už dokázali luštit tajné německé depeše.

V německém velení přitom plán útoku na kapsu u Kursku neměl bezvýhradnou podporu. Zkušení důstojníci včetně maršála Ericha von Mansteina by totiž dali raději přednost strategii "pružné obrany", díky které by německé jednotky dokázaly čelit sílícím Sovětům a postupně by vyčerpaly jejich útočný potenciál. Takový defenzivní přístup k bojům ale odmítal samotný Adolf Hitler, jehož neodborná rozhodnutí později nepříznivě ovlivnila i samotný průběh kurské bitvy.

Hitlera dokonce odrazoval od útoku i tvůrce německých tankových vojsk Heinz Guderian. „Kolik lidí podle vás vůbec ví, kde leží Kursk. Proč chceme letos na východě útočit?“ ptal se slavný generál vůdce. Ten mu sice prý dal za pravdu s tím, že kdykoliv na chystaný útok myslí, obrací se mu žaludek, přípravy na ofenzivu ale běžely dál. Původní Mansteinem požadovaný termín zahájení útoku – nejpozději koncem května – ale byl několikrát odložen, aby se Němci získali dostatek sil i nové techniky.

Drtivá převaha Rusů

Odklady ale přispěly nejen wehrmachtu, který dostal zbrusu nové, ovšem v boji nevyzkoušené, tanky Tiger nebo mohutné stíhače tanků Ferdinand. Sovětští generálové pod vedením maršála Georgije Žukova tak totiž získali čas na posílení obrany kolem Kursku, která nakonec v až čtyřech liniích sahala až několik desítek kilometrů za frontu. Krátce před zahájením bojů se Sověti také pokusili překvapit a zničit ještě na zemi německé letectvo, ale bez úspěchu.

Luftwaffe tak dokázala získat nad bojištěm jasnou převahu a nová verze stuky zničila možná stovky sovětských tanků. O výsledku bitvy se ale rozhodovalo na zemi. Německý plán na klešťový obchvat ze severu a od jihu se kvůli dobře připravené obraně začal zadrhávat již na samém počátku. V jižní části bojiště se sice německým tankistům a pěchotě podařilo proniknout na dohled Kursku, byla to ale spíše výjimka. U vsi Prochorovka pak 11. července začal střet, který nemá v historii obdoby.

Proti sobě stanulo na zhruba dvacetikilometrovém úseku během tří dnů na tisíc tanků a samohybných děl, sovětské měly převahu dva ku jedné. Na stísněném bojišti se tanky dostávaly doslova na "dosah" a v boji stroj proti stroji do sebe nezřídka narážely. Po desítkách hodin bojů sice dosáhli němečtí tankisté vítězství, na výsledku samotné bitvy to ale nic nezměnilo. Zejména když se ve stejné době vylodili západní spojenci na Sicílii a Hitler nařídil stáhnout od Kurska část tanků.

Po střetnutí u Prochorovky bylo jasné, že operace Citadela je odsouzena k neúspěchu. Několik dní poté se začaly německé jednotky stahovat, 5. srpna rudoarmějci opět získali město Orlov a 23. srpna konečně dobyli zpátky Charkov, ztracený o pět měsíců dříve. Bitva o Kursk znamenala – přestože Sověti ztratili podle odhadů přes čtvrt milionu mužů, dvaapůlkrát více než Němci – definitivní zlom na východní frontě. Po Kursku totiž přešla iniciativa jednoznačně na stranu Rudé armády.