Skláním se nad tebou
jak duha
a stíny stromoví,
jak slunce dychtivé
a sněhobílý mrak,
v představě mámivé,
jak zamlžený zrak.

Beru tě do dlaní
a tělo brní slastí,
vylétá do nebe,
vzpíná se v zajetí,
ztrácím se v setkání
s tebou i bez tebe,
nežárlím na mládí,
vždyť lásku objevím
ve stříbru na hladině.

Skláním se nad tebou,
má řeko milovaná!