Věřím, že i vás tímto vyprávěním naladím slavnostně na blížící se vánoční svátky a společně se ve vyprávění přeneseme do „sedmdesátek“.

Ráno na Štědrý den nás probouzely koledy, které se linuly z haly, kde byl umístěný gramofon. Žili jsme ve velkém bytě v Praze na Florenci nad Spořitelnou a ano, měli jsme i halu. Tatínek s maminkou již hbitě pobíhali po bytě a ve vzduchu bylo cítit kakao a vánočka. Tatínek nás, tři sourozence, doslova vylákal z postelí a pořád opakoval „Děti, je ŠTĚDRÝ DEN“, abychom si to jaksepatří uvědomily! Dodnes si přesně tuto větu se sourozenci a maminkou posíláme v esemesce na Štědrý den ráno.

Z dětského pokojíčku jsme do kuchyně procházely halou kolem obývacího pokoje, kam vedly prosklené dveře. Pokoji jsme říkali „krásný pokoj“, nebo po dětsku „krásňák“, protože v něm byl krásný koberec a vůbec, byl takový „vznešený“. Jenže, od dnešního rána už byly dveře do krásňáku zavřené a skrz mléčné sklo nebylo nic vidět. Věděly jsme, že dovnitř se prostě dnes vejít NESMÍ, tam může jenom Ježíšek, to nám tatínek velmi důrazně každý rok připomínal a tak zvláštně se u toho tvářil… Respektovaly jsme to s velkou vážností a nikdo z nás by si netroufnul, dveře do krásňáku otevřít.

K snídani jsme si vychutnali kakao a vánočku a najedli jsme se opravdu dosyta. Maminka nám vysvětlila, že dnes už jíst nesmíme, pokud večer chceme vidět zlaté prasátko! A my děti, ho vidět rozhodně CHTĚLY!

Po snídani si tatínek připravil utěrku, dřevěný vál, na něm noviny, ostrý nůž, různé mističky a my se všichni přesunuly do malé koupelny. Tatínek začal chytat čilého kapra. Bohužel pro kapra, se mu to nakonec vždycky podařilo, i přesto, že byl většinou celý mokrý…(tatínek pochopitelně). Pak už jej na vále mistrně praštil paličkou na maso do hlavy, píchnul do ocasu (to se musí, aby krev odtekla) a uříznul mu hlavu. Na to jsme se nedívaly, bylo nám kapříka přece jen líto. Tatínek vyjmul vnitřnosti a zbytek už přenechal na šikovnou maminku. Vždycky nám vysvětlovala, jak je důležité, neprotrhnout žluč, "to by se mohlo všechno vyhodit, protože by to zhořklo", říkala. A my držely palce. Taky jsme se těšily, až vyndá kapří dušičku. Občas se stávalo, že se kousky kapra, připravené k obalování ještě cukaly, to pak maminka vždycky zaječela – „já tohle obalovat nebudu, když se to hejbe!!!“ Tatínek se tomu vždycky smál a bylo vidět, že má rád, když se maminka čertí.…

Celý den doma hrály koledy z gramofonových desek a tatínek nám pouštěl pohádky z magneťáku, protože se nás snažil udržovat co nejdéle v našem dětském pokojíčku. V kuchyni maminka poslouchala rádio po drátě, kmitala po kuchyni a radostně si prozpěvovala. My tři jsme ale hmatatelně vnímaly, že je dneska všechno jiné, takové kouzelné, zkrátka přišel ten dlouho očekávaný Štědrý DEN!

Odpoledne už jsme měly v bříšku takové zvláštní šimrání, nemohly jsem se dočkat večera a taky jsme měly už docela hlad, ale to jsme neřešily, věděly jsme, proč se neobědvá. Vyrazili jsme celá rodina na hřbitov, zapálit svíčky na hrobě našeho dědečka. Na Olšanech svítilo tolik svíčiček, to byla taková krása, až se tajil dech. Zašli jsme ještě k hlavními křížku a tam zapálili svíčky pro všechny ty, kdo nikoho nemají, a taky za zemřelé dušičky, jak vysvětlovala maminka.

Pak jsme ještě zajeli do kostelíčka, na odpolední mši svatou, no a pak už se maminka s námi rozloučila a jela domů, že má ještě moc práce s přípravou. My jsme s tatínkem jeli tramvají na Újezd. Už se stmívalo a my jsme pokukovali po oknech, jestli už třeba k někomu nepřišel Ježíšek. Tatínek totiž vyhlásil soutěž, že vyhrává ten, kdo uvidí nejvyšší počet rozsvícených stromečků v okně. Z Újezdu od zastávky tramvaje jsme vycházeli po cestičce směrem na Petřín a zastavili se na cestě blízko „Hladové zdi“. Tam tatínek naladil na svém přenosném tranzistoru Český rozhlas dvojku, kde někdy kolem půl páté začali hrát Serenádu S-dur od Josefa Suka. Tato skladba s Vánoci prý nemá nic společného, ale pro nás k nim prostě vždycky patřila. Mlčeli jsme, a dívali se na Prahu, byl to takový posvátný okamžik. To už se mezitím setmělo. Když už se blížily závěrečné melodie Serenády, běhali jsme dokola kolem tatínka a ten se tvářil, jako že rušíme poslech hodný vážnosti, ale bylo vidět, že mu cukají koutky a že chápe, jak je to pro nás dlouhé.

Jakmile skončila Serenáda, začaly hrát koledy a to už jsme se radostně rozeběhly, koulovaly a zpívaly s rádiem. Za našeho dětství si pamatuji, že na Štědrý večer většinou padal sníh a romantická Malá Strana dodávala tomuto večeru své nezapomenutelné kouzlo. Naše cesta domů vedla přes Kampu, kde jsme potkávali lampáře, který dlouhou tyčí rozsvěcel plynové lampy v lucernách. Pokračovali jsme na Karlův most, kde jsme většinou potkali nějaké opozdilé pány v dlouhých kabátech a kloboucích. Zvedli klobouk na pozdrav našemu tatínkovi a po zasněženém mostě spěchali do svých domovů, zůstávaly po nich jen stopy ve sněhu.

Malou Karlovkou jsme kráčeli dál a zastavili před „Zlatým tygrem“, proslulé to hospůdce, kde si tatínek do dřevěného smaltovaného džbánku nechal natočit tři piva. Určitě si musel dát jedno od cesty, protože jsme tam mrzly docela dlouho a už nám taky nahlas kručelo v břiše, od snídaně jsme přece nejedly! „Tak rychle děti, maminka už bude mít strach…“, říkal tatínek. Rychle přes Staromák „hele, támhle vidím stromeček v okně“, křičím – „nene, já ho viděl první“ hádá se brácha. „Nechte toho“, říkala nejstarší ségra, "body budou moje, když se neumíte dohodnout, je ŠTĚDRÝ DEN, Ježíšek to slyší, nedostanete žádný dárky!“ A byl chvilku klid.

V Celetné ulici jsme ještě zazvonili na naši babičku s dědečkem a ti nás rychle pozvali k nim nahoru do bytečku, vyběhli jsme schody a tatínek si s nimi mezi dveřmi popřál krásné svátky. Babička nám, dětem, tatínkovi za zády, dala do dlaně vanilkové rohlíčky a kokosky, že prý to Ježíšek nevidí, ať je rychle strčíme do pusy a už jsme mířili opravdu k domovu.

V našem činžovním domě to už vonělo františkem, který maminka zapálila na chodbě. Celí zmrzlí jsme vlezly do vany s báječně teplou vodou, kam už maminka nachystala pěnu, to bylo panečku něco svátečního! No a pak už jsme se slavnostně oblečení shromáždili u Štědrovečerní večeře.

To bylo tak kozelně nachystané, svíčky, andělské zvonění, které cinkalo korálky o malé cylindry, ozdůbky, větvičky, vánoční ubrousky a sváteční rybí servis – na každém talířku a mističce byla namalovaná jiná ryba a taky tam nesměla chybět šupinka pod mističkou, pro štěstí!!

Maminka přečetla úryvek z Evangelia o narození Ježíška, a pastýřích, kteří ho navštívili. Dodnes mi zní v uších závěrečná věta – „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle“. I dnes tento úryvek čteme se svými vnoučátky.

Podávala se výborná rybí polévka s opečenými kousky rohlíku. A tradiční bramborový salát se smaženým kaprem, to byla vůně! Jenže my děti už jsme byly tak nervózní, že jsme to ani nechtěly dojíst.  Tatínek dělal schválně drahoty – „maminko, já si ještě přidám“. Nééé, tati, ty to děláš schválně!“, volaly jsme.

No a když maminka konečně uklidila ze stolu, mohla jsem konečně já jako první, protože nejmladší, jít k proskleným dveřím, kde jsem skrz mléčné sklo vyhlížela, jestli neuvidím v pokoji „záři“. Bohužel, všude byla tma, zpět ke stolu a teď je na řadě bráška. Taky nic, pak ségra – nic. A maminka si povzdechla – „to k nám asi letos ten Ježíšek nepřijde…, jestli vy jste děti dneska nezlobily“ – „néé, mami opravdu néé.„ Tatínek se zase malinko usmíval. No a pak byl na řadě tatínek – musel si zajít VŽDYCKY na záchod, to si pamatuji a byl tam pokaždé tak strašně dlouho…, občas jsme zaslechly nějaké cvaknutí, ale tehdy jsme tomu nepřikládaly žádnou důležitost. Tatínek pak vždycky hlasitě zakašlal.

No a pak šlo další kolo – přišla jsem ke dveřím a už volám „jéé, pojďte všichni, vidím záři“! Maminka poznamenala – „to si asi vymýšlíš, to není možné“. „Nevymýšlím – pojďte se přece podívat“. Všichni se šli podívat. Byla to skutečná záře! Tatínek otevřel dveře do krásňáku a všichni vzdychli, Ježíšek nám připravil překrásný stromeček, nazdobený úžasnými ozdobami a omotaný stříbrným řetězem. Pod stromečkem byla hromada dárečků. Stálo to za to, to naše čekání, říkaly jsme si.

„Ještě zazpíváme nějaké koledy, jako poděkování Ježíškovi,než začneme rozbalovat, děti“, řekla přísným hlasem maminka. „Néséém váám nóóviinýý…“, zpívali jsme všichni hodně nahlas, aby to Ježíšek slyšel a každý z nás držel prskavku, byl to krásný pocit.

Štědrý večer končil velmi pozdě, ale radostně. Maminka s tatínkem seděli spolu, popíjeli pivíčko a my jsme si ukazovaly dárky a všichni jsme byli šťastní.

Vánoce v rodině dodnes slavíme jedinečně a snažíme se dodržovat spoustu tradic, které jsme, my tři děti, od maminky a tatínka převzaly. Ostatně naše maminka slaví ještě pořád Vánoce tak, jako jsme byli zvyklí tehdy, před tolika lety. A naše děti a dnes už i jejich děti, mají díky těmto tradicím Vánoce, na které nikdy nezapomenou, plné kouzla, tajemství, lásky a šimrání v břiše.

Přeji všem krásné a pohodové Vánoce, užijte si je v radosti a s pocitem něčeho výjimečného a kouzelného.