Každý měl potřebu hned se podělit o novinky z minulého týdne. Ráno bylo jasné, slunce svítilo a z oken autobusu se otevíraly daleké výhledy na podzimní krajinu.

Vystoupili jsme kousek za Divišovem, na zastávce s názvem Vrchy. Už první pohled do krajiny napověděl, že nás čeká den jako vystřižený z pohlednice. Po krátkém úseku po silnici jsme odbočili mezi pole a louky a brzy nás pohltila lesní cesta. Scenérie před námi připomínala divadelní kulisy – v dálce se leskly kopce zalité sluncem, zatímco my jsme šli v lehkém stínu, jako diváci v hledišti. Mraky nad námi se měnily v obrazce a světlo tančilo po stromech – všechno mělo tu zvláštní, klidnou atmosféru října.

Kolem nás převládala žlutá – na stromech, na zemi, i v dálce. Tmavé větve a zlaté listí tvořily nádhernou kresbu do níž se tu a tam vmísila modř vzdálených lesů. „Tam chybí už jen andělíček,“ poznamenala s úsměvem Maruška, když se zadívala k nebi. Měla pravdu – obloha byla dokonalá, jen ten andělíček mezi bílými mráčky opravdu chyběl.

Cesta nás zavedla do Měchnova, tiché vesničky s kostelem a hřbitovem na kopečku nad návsí. Na chvíli jsme se zastavili, rozhlédli se a vychutnali ten klid, který tu panoval. Poté jsme pokračovali úvozovou cestou dolů a otevřel se před námi nádherný pohled – osamělý dub mezi poli, hrdý a klidný, jako by střežil celou krajinu.

Brzy jsme začali slyšet vzdálený šum dálnice, připomínku toho, že civilizace nikdy není daleko. Přešli jsme most a vydali se kolem rybníků. Jeden z nich, Brtnický, byl vypuštěný – od břehu ke břehu se rozprostírala bahnitá plocha, která na podzimním slunci působila zvláštně smutným dojmem.

Podle plánu jsme měli mít zastávku v Motelu U Rybiček, kde prý dělají ryby na všechny způsoby – pečené, grilované i smažené. Čas nás ale trochu tlačil, a tak jsme si tohle lákadlo nechali na příště.

Když jsme se blížili k cíli, u cesty se objevila socha svatého Prokopa. A právě tam se Milda s Vendulkou rozhodli pro malou legraci – Milda si sedl pod sochu a napodobil její gesto. Samozřejmě jsem to musel vyfotit! Jak to dopadlo, nechť posoudí každý sám.

Poslední kilometr jsme kráčeli cestou zapadanou listím. Každý krok doprovázelo tiché šustění, všude kolem se střídaly odstíny žluté, zlaté a hnědé. Hrad Český Šternberk se nad řekou tyčil jako z pohádky a my jsme dorazili pod jeho brány s úsměvy a pocitem spokojenosti.

Jak jsem psal na začátku – byl to jeden z nejkrásnějších podzimních dnů. Všechno vyšlo dokonale, a to hlavně díky Vlastě a Jarce, které trasu naplánovaly.
Děkujeme!

Na rybičky půjdeme příště – dnes jsme měli dost jiných zážitků, které nám zůstanou v paměti. Nebylo to dlouhé, ale bylo to krásné. A o to přece jde – najít radost v jednoduchých chvílích, v krajině, v přátelích a v tom, že jsme zase spolu.

Ahoj – Zdeněk

Trasa: https://mapy.com/s/kudetutepo