Někdy vzduch do plic, někdy fotky do mobilu, někdy ovoce do tašky. Nasaje krásu a klid. Konec konců, někdy se stačí projít i po zahrádce. 

Kdy vlastně začínají podzimní toulky? Podle kalendáře? Když jdou děti do školy? Ono na tom zas tak moc nezáleží. Prostě, když se sluníčko k západu sklání o tolik dříve, že ho málem nestihnete vyfotit. Když je podvečerní sluníčko tak nízké, že barvy jsou jasné a stíny dlouhé. Když vyběhnete na chviličku na mez a potkáte podzimní vytrvalce, zvonky, sedmikrásky i mateřídoušku. Když padají ořechy. Když vám ptáček králíček přípomene, že bude nutné připravit krmítko. Vzápětí chlad a sníh srazí k zemí listí a vytvoří kontrast s rudými šípky. To všechno je podzim.

Podzimní toulání k rozjímání. Jak je tohle všechno možné? Proč se nám to tak líbí.  Daleké výhledy, modré nebe s bílými mraky, žloutnoucí vinice. Větve, květy i plody. Barvy. Nic se neopakuje, přesto žádný zmatek, člověk má pocit dokonalého řádu.  Kapličky a kostely v dálce připomínají křesťanskou víru naší krajiny a země. Menhiry jsou tu pro ty, kteří touží uctívat to, co této víře předcházelo. 

Když se doma fotky vysypou do počítače, ačkoliv sbíráno po troškách, není ten úlovek úplně marný. Adventní uspořádání obrázků, mysli i srdce.  Pojďte se podívat.