Ten kosík se také nebál a přihopkal blíže. Promluvil jsem na něj a varoval, že když mi bude klovat těch pár dozrávajících višní, tak to kamarádi nebudeme!

Zaštěbetal, rozhlédl se kolem, vzal do zobáku žížalu a přihopkal ještě blíže. Pochválil jsem mu úlovek, přihopkal zase blíže a demonstrativně se chlubil. Asi jsme si neporozuměli, tak se dostal téměř až na dosah ruky a stále mi ukazoval tu žížalu. Jako by chtěl dokázat svou nevinu. Ukázat čím se on živí a že na višně ani na jahody mi vůbec, ale vůbec nikdy nechodí, a vlastně ho ani nezajímají.

Vypadal při tom zcela věrohodně. Ale možná mi jen chtěl přátelsky naznačit, že teď po dešti je všude tolik lepší krmě, ať se nezabývám zeleným bio humusem a jdu také sbírat proteiny. Že jako kamarádi se třeba i můžeme podělit.

Stal se z něj kamarád. Vylétl až na štít střechy, tam se majetnicky usadil a vyzpěvoval si a já mu z lavičky odpovídal. Moc se mu to nelíbilo, asi mi nadával v jeho řeči, a já mu nerozuměl. Ale vzájemný dialog pokračoval.

Jednou malá neteř to v úžasu pozorovala a někdo okomentoval, že strejda zase konverzuje s ptáčkem. Neoponoval jsem a to bylo na ni až příliš moc. Zasypala mě otázkami:

"Strejdo, ty mu rozumíš?" 

 "A co ti říkal?"

 "Až zas přiletí, zeptej se ho…“

Z těch, a i z dalších otázek jsem se nějak vykroutil. Dnes už dospělá neteř mi ten blud časem prominula a odpustila. Ovšem milá vzpomínka v paměti zůstala zachována a přetrvává stále.