Ta moje každoroční podzimní deprese, tak ta je letos pořádná, a což teprve po volbách. Využili jsme proto nabídku přátel, a vydali se na Slovácko do obce Polešovice, kde se v sobotu 11. října konaly hody.

Rychlík nás dovezl do Starého Města, tam jsme přestoupili na autobus, a po pár kilometrech jsme byli u sochy sv. Marka nad městysem Polešovice, obklopeným ze všech stran vinohrady. Obec leží v okrese Uherské Hradiště ve Zlínském kraji. Abychom si ten báječný mok - burčák, zasloužili vystoupali jsme napřed na rozhlednu Floriánku vysokou 20 m uprostřed lesoparku Skala nad Polešovicemi. Rozhledna nese název po moštové bílé odrůdě vína.

Z rozhleldny byl hezký výhled na okolí i na hrad Buchlov. Jen to počasí se moc nevyvedlo, bylo sice docela teplo, ale zataženo a po sluníčku ani památky. Takové počasí není na focení moc dobré, ani hrad se nevydařil. Pod rozhlednou jsme se posilnili před další cestou krásně zbarvenými vinohrady. Bylo sice už po sklizni, ale vinaři nám tam nějaký ten hrozen na ochutnání přece jenom nechali.

Když jsme dorazili do Polešovic, bylo všude pusto, prázdno. Všechny sklípky zavřené, ulice liduprázdné a nikde ani živáčka. Jen v jednom sklípku na nás čekali, a to ve vyhlášeném Rodinném vinařství Vaďura. Mohli jsme si zakoupit domů plné petky jejich výborného burčáku a vína. Pustili nás na protější krytou terasu, načepovali do džbánů vychlazený mok, a dokonce půjčili i skleničky na stopkách. Dobré vínko se přece nepije z kelímků. Pan majitel a pomocníci ale pospíchali domů, hodit se "do gala" na odpolední hody. 

Poseděli jsme, popili a zazpívali jsme si moravské lidové písničky. Potom se vydali obhlédnout kostel, náves a prázdné, opuštěné  ulice. Dokonce i hospoda na návsi byla zavřená. Chuť na něco dobrého a kafíčko jsme museli zahnat, ještě, že jsme měli nějaké zásoby z domova.

Čekání na lavičkách na návsi, až ty hody propuknou, bylo docela dlouhé. Nakonec jsme se dočkali. Ze všech koutů se začali scházet obyvatelé obce všech věkových kategofií v nádherně barevných slováckých lidových krojích. Převážně v barvě černé, červené a bílé. Každá vesnice na Slovácku má své typicky barevné kroje. Po chvilce se začali scházet i muzikanti s nástroji v bílých košilích. Zrak nás přecházel z té nádhery. 

Ti odrostlejší hodovníci, nad 18 let, přinesli sebou lahvinky kvalitního moravského vína, dokonce i miminka v kočárku je měla ukrytá pod dekami. Ženy v seniorském věku rozdávaly snítky rozmarýnu, prý proti případné nevolnosti. I my jsme je dostali, i ochutnat vínka. 

Když se všichni seřadili do průvodu, vyrazili za doprovodu kapely k sokolovně vyzvednout stárka, ten je vedoucí "chasy" mládežníků na hodech. Odněkud se vynořili krojované hospodyně s plnými talíři koláčků a drobných zákusků. Mladí muži, ti odrostlejší, nalévali po kalíšku bílé víno. Atmosféra byla neopakovatelná. Potom se průvod znovu seřadil, a pokračoval na hřiště, kde určitě propukla ta pravá hodová zábava. A my jsme se plni dojmů vrátili na náves na autobusovou zastávku, odkud jsme se bezpečně dopravili domú.