Když si Helena a Petr před lety pořídili chalupu v Beskydech, líbilo se jim, že se z ní dá pěšky dojít do dvou hospod. Byly to typické vesnické podniky plné místních lidí a turistů.

„Seznámili jsme se tam s jinými chalupáři, sehnali jsme tam zedníka, kominíka i stolaře. Strávili jsme tam několik Silvestrů. Často jsme si tam v létě vyšli pěšky, byla to půlhodinová procházka, dali si pivo a zase šli zpět. Hospoda byla středobodem té oblasti a my si libovali, v jak skvělém místě jsme si chalupu pořídili,“ vypráví Petr.

Obě hospody jsou nyní zavřené. Široko daleko žádná jiná není. Vadí mu nejen to, že nemá cíl při procházkách, ale to, že ochladly sousedské vztahy. „Když se s někým chceme vidět, musíme ho pozvat třeba na grilování a už je to vše takové složitější. Dříve jsme zašli do jedné z hospůdek, vždy tam někdo byl, pokecali jsme s majiteli. Teď už se setkání musí organizovat a protože jsme všichni zestárli, málokomu se do toho chce. Výsledkem je, že každý popíjí pivo na své zahradě a na procházky chodíme méně, protože nemají cíl. Odcizujeme se navzájem,“ vypráví.

Majitelé oba podniky zavřeli proto, že vše zdražilo tak, že je tržby neuživily. Neměli na nájemné, na energie. Jejich potomci hospody provozovat nechtěli, tak podnikání ukončili. Podobně zanikly vesnické hospůdky v mnoha obcích.

„Hospody vznikají a zanikají, ale je rozdíl mezi městy a vesnicemi. Ve městech často končící podnik převezme nový majitel a s nějakou obměnou ho znovu provozuje, na vesnicích je to těžší, tam uzavření hospody většinou znamená její definitivní konec,“ uvedl agrární analytik a ekonom Petr Havel.

Stejnou zkušenost nyní udělal i šéfkuchař Zdeněk Pohlreich, když natáčel novou řadu oblíbeného televizního pořadu Ano, šéfe!

„Když projedeme Českou republiku, všude na vesnicích vidíme restaurace, hospody, hostince, které jsou buďto zavřené nebo jsou v provozu v omezeném rozsahu, jen pár dnů v týdnu. Jeden z účastníků této série dokonce dostal od vesnice do pronájmu za korunu ročně zařízenou hospodu jen proto, aby to tam vůbec někdo dělal,“ říká a dodává: „Už neexistuje to, o čem se vzletně mluvilo jako o pivní kultuře. Není to jako dříve, kdy si lidé šli sednout na pivo, udělali jich osm a u toho vedli řeči. Na tom se dalo vydělat. Jenže během covidu se lidé naučili pít pivo v garážích. Koupí si ho v supermarketech v akci za polovinu ceny, než za kterou vám ho přiveze do hospody pivovar. Jinými slovy, na venkově už dneska tu klasickou hospodu skoro nikdo nepotřebuje.“

Dnes někdy znamená napořád... FOTO: Jan Raška

Starší generaci klasické venkovské hospůdky chybí, ale mnozí lidé přiznávají, že do nich v posledních letech chodili méně než dříve.

„Jsme zvyklí jezdit na výlety a je čím dál obtížnější najít někde na horách nebo na vesnicích obyčejný podnik, kde se dá najít a dát si pivo. Na horách vznikají luxusní hotely, rezorty, zábavní areály pro děti, ale klasické podniky jakoby v posledních letech zmizely. Dříve jsme vždycky šli a někde prostě narazili na nějakou hospůdku či bufet. Dneska jsou zavřené,“ vypráví jednasedmdesátiletý Karel, který je členem turistického kroužku. Zároveň ale sám přiznává, že do hospody chodí na pivo čím dál méně.

„Chybí mi to na výletech, ale běžně přes týden už také na pivo nechodím, takže vlastně k zániku hospodské pivní kultury přispívám a nemůžu se pak divit. Jenže jak pivo zdražilo, večerní posezení jsem omezil. No a také věk hraje roli. V sedmdesáti už prostě zvládám méně než ve čtyřiceti a protože se chci udržet v jakési použitelné kondici, nemůžu do sebe vložit každý večer pět kousků, to je jasné,“ říká.

Nejvíce hospod, restaurací a barů zaniklo v době covidu, další nezvládly ekonomickou krizi a vysokou inflaci. Nejvíce ubylo hospod s tradiční českou kuchyní, tedy těch venkovských. Ve městech ale naopak přibývá kaváren a různých bister zaměřených na zahraniční kuchyně. I ty však po poměrně krátké době často zanikají a na jejich místech vznikají podniky jiné, nové. Zánik hospody na vesnici však často znamená její definitivní konec.

Je to problém, protože vesnické hospody často slouží i jako komunitní centra, lidé se v nich scházejí, když potřebují něco projednat, pořádají se v nich kulturní akce, plesy. To vše nyní mizí. V posledních době ročně zaniká až dvě stě padesát venkovských pohostinství. Některá fungují proto, že je dotují obce nebo je do správy převzaly vesnické spolky, třeba dobrovolní hasiči a bývají otevřené jen několik dnů v týdnu.

Takže lidé, kteří byli zvyklí vyrazit si na výlet a přitom si cestou najít nějakou příjemnou vesnickou hospůdku s dobrým jídlem a dobrým pivem za slušnou cenu, mají smůlu. Zůstanou jim na ně jen vzpomínky.