Tenhle recept určitě není složitý, ale je potřeba dodržet postup a pak se zaručeně podaří. Nikomu nepřeju, aby dopadl jako moje kamarádka Lenka, která si ode mě ten recept opsala, ovšem frajerka se přece nebude psát i s tím pracovním postupem, že? Takže všechny přísady jenom smíchala a snad si ještě myslela, že by to těsto nechala odležet pár dnů, až na něj bude mít čas... Hahaha, tak takhle tohle těsto vážně nefunguje.
Lenka mi tenkrát zoufale volala, že je to neskutečně tvrdé a co s tím? Když jsem pochopila, co s tím provedla, byla moje rada jednoznačná: "Vyhodit!" A ještě jsem se zeptala, jestli je taková frajerka taky tehdy, když si koupí novou barvu na vlasy a nepřečte si návod, jak na to, ale postupuje stejně jako u předchozí barvy, úplně jiné značky...

Kdysi se mě jeden pán, co u nás byl na rychtě na prohlídce s malým synem a ochutnal moje perníková srdíčka, která jsme s kolegyní rozdávaly malým dětem jako poděkování za to, že moc nevřískaly a nezdemolovaly nám celou expozici ptal, jestli by nemohl na ty perníčky dostat recept. Nebo jestli je to snad nějaké rodinné tajemství.

Jak už jsem loni napsala v jednom svém článku o pečení, je to recept, který jsem několik let mámila od maminky bývalé kolegyně z práce a ona ho nechtěla ani za nic dát a byla jsem moc šťastná, když se mi ho konečné podařilo získat.

Kolegyně, co jsme jí, myslím, že snad pro její krásné, veliké oči, říkali Koala, nám totiž těch perníčků nosila léta na každé Velikonoce a na Vánoce velikou krabici od své mamky z Loun a my všichni z nich byli úplně paf, protože každý věděl, že perníčky po upečení ztvrdnou a musí se nechat rozležet. Tyhle ne, ty jsou k jídlu hned.

Říkala jsem si tedy, jestli bych v zájmu zachování tradice s tím receptem neměla zacházet stejně a na požádání asi každému ne! Ale jenom blbec nemění své názory, jak už řekl kdosi známý, mnohem známější než já a mě už je dneska pochopitelně jasné, že do hrobu si to určitě vzít nechci. Ale kdo ví, jestli se někomu bude chtít se s tím vůbec dělat.

Kamarádka Jana si totiž třeba ode mě vzala recept na hned měkoučké kokosky, z kterých dělám ty lepené s krémem a marmeládou a nakonec mi řekla, že si je na to lepení stejně vždycky radši koupí, že je to pro ní jednodušší. A perníčků se dá taky koupit spousta, ne?

No ale kdo můj článek dočetl až sem, tak si to konečně zasloužil, už se konečně dočkal :-). Tak tady to máte:

PERNÍČKY (VIKÁNKY)

20 dkg cukru
8 dkg tuku
2 vejce
2 velké lžíce medu

2 lžičky koření (tlučený fenykl, anýz, hřebíček, nové koření, skořice,badyán)
2 lžičky jedlé sody
KOŘENÍ A SODU LZE NAHRADIT PRÁŠKEM DO PERNÍKU - JEDEN A TROCHU

1/2 kg hladké mouky

Postup:
Cukr, tuk, vejce a med šleháme ve vodní lázni (např. v hrnci na vaření mléka) až se rozpustí a našlehá. Přidáme koření a sodu, nebo prášek do pečiva a ještě chvilku šleháme, až začne houstnout. Do mísy navážíme mouku, připravenou směs (teplou) nalijeme do mísy a vypracujeme těsto. Nesmí se lepit. Rozválíme a vykrajujeme tvary, jakmile chladne tuhne!!! Vykrájené tvary potřeme vajíčkem a pečeme na pečicí papíře. Nesmí se upéct moc do tmava, to by taky ztvrdlo!!!

Cukrová poleva:
1 bílek, 1 lžíce citronové šťávy, 25 dkg moučkového cukru i víc. Třeme do hladka, zdobíme polevou nalitou do sáčku na zdobení s ustřiženým koncem, ale jen maličkou dírkou.
Hned po nanesení polevy, aby se zdobení dobře nalepilo, posypu perličkami, barevným sypáním a podobně. Chápu, že to někomu může připadat nevkusné, ale perníčky mají rády především děti a těm se barevné zdobení líbí.

Tak ať se daří a dobrou chuť.