Inspirovala mne Iveta Tomčíková, která zde 27. srpna publikovala svoji báseň z roku 2015. Tak jsem taky začal hledat a našel svou básničku na podobné téma, publikovanou v roce 2016 na i60. Dávám ji dnes na oči i vám.

Mně tehdy přišla láskyplná a láskyplně jsem ji kdysi psal, a představte si, že několik čtenářů ji nazvalo sobeckou a krutou. Já jsem taky toužil být s mámou častěji, ale prostě už jsem byl v úplně jiné životní situaci a navštěvoval jsem ji vždycky jen „na chvíli“. Sobecké není, když se odstřihnete od rodičů a založíte vlastní rodinu. Důležité je nezapomínat a vracet se. Už ne navždy, ale stále znovu. (Mimochodem, tento text i s melodií, ale bez instrumentace jsem poslal K. Gottovi už v době jeho nemoci. Co se pak stalo, nevím a nepátrám.)  

 
Má stará matka modlí se a věří,

že její syn se domů zpátky vrátí.

Má stará maminka chůzí droboučkou měří

měsíce a dny nás dělící.

A na lavici sedá, když se šeří,

za oknem mě potichu vyhlíží,

chudinka sní, že jedu k ní, že domů běžím,

že u ní zůstanu navždycky.

Já se však domů nikdy vrátit nesmím,

mám ženu svou, mám děti, zaměstnání;

jen jednou do roka přijedu zdaleka za ní

na kratičké, letmé setkání.

I kdybych jednou po dětství snad toužil

a do vzpomínek sebevíc se hroužil,

už nikdy navždy zpátky domů nesmím,

protože tu nový domov mám,

protože tu jiný domov mám.