Tak asi touhle dobou jsem jezdíval na pěvecký festival. Tam člověk nejen poslouchal, ale hlavně se zůčastnil nácviku někdy i náročných sborových skladeb.

Po třech dnech intenzivní práce přišlo tolik očekávané vystoupení na podiu pro obecenstvo. Byla to pro mě asi deset let tradice a bylo to moc pěkné. Člověk tři dny intenzivně nacvičoval, setkával se s přáteli známými i novými a to často znamenalo den zakončit společensky. Někteří večerní posezení brali opravdu "vážně". Následující báseň je dnes už jenom vzpomínkou na kamaráda, který se nám po takovéhle večerní akci ztratil.

Po flámu
(Oněginská strofa)

Procitám k ránu v kaluži,
ten divný pocit včera-dnes.
Nevoním zrovna po růži
a člověk ve mě kamsi kles.

Včerejšek byl jak z růže květ,
večerní radost - nemyslet!
Noc sálala jak černý klín
po destilátu z jeřabin.

Leč následky si nesu sám.
Mám v hlavě hosty nezvané,
snad trpaslíky kované,
o život běží bůhví kam.

Snad poklad svůj už dostanou
a poskakovat přestanou...

^{Zdroj: Foto i text autor}