Ani táta si občas nebyl jistý, žádná z nás neměla na těle nějakou odlišnost, například mateřské znamínko, podle které by nás mohl rozlišit. Jak už to u jednovaječných dvojčat často bývá, měly jsme zvlášť v dětství a v mládí nejen stejný vzhled, ale i velmi podobnou povahu.

„Holky, přiznejte se, že vy se občas vyměňujete při zkoušení u tabule?“ vyzvídali na nás spolužáci na střední škole.

„Ale kdepak, něco takového by nás ani nenapadlo,“ odpovídaly jsme svorně se smíchem. Ale nebyla to tak docela pravda. V té době bylo potřeba, aby nás lidé dokázali od sebe rozpoznat a my si zvykly na jednoduchý trik. I když jsme prakticky stále nosily stejné oblečení, já si k tomu vzala vždy něco laděného dožluta a Radmila dočervena. Třeba kabelku, šátek nebo tak. Většinou jsme ve škole nepodváděly záměnou jedné za druhou, ale párkrát jsme to přece jen udělaly. Mně šlo učení o fous hůř, a když bylo například před uzavřením klasifikace jasné, že mě ten den kantorka vyvolá k tabuli z matyky, prostě jsme si tu kabelku nebo šátek vyměnily. Radmila mi tak zcela nezištně zajistila dvojku na vysvědčení místo trojky, kterou bych dostala bez mojí pomoci.

S klukama to byla docela legrace. „Radmilo, neskočila bys za mě dneska na rande s Lukášem? Mně se vůbec nechce, vždyť on se mi ani nelíbí, nestojím o něj a tu schůzku jsem mu slíbila jen proto, že mě o ni pořád uháněl,“ zeptala jsem se ségry někdy sedmnácti létech.

Lukáš chodil do stejné školy o ročník výš, Radmila ho znala jen od vidění a prakticky nic o něm nevěděla. Ale na moji prosbu kývla, na to rande zašla, byla překvapená, jaký je Lukáš sympaťák a sehrála s ním rošádu.

„Luky, ne, nech toho, já proti tobě nic nemám, ale promiň, ty prostě nejsi můj tip,“ hrála Radmila kličkovanou v mojí roli, když se na té schůzce o něco pokoušel.

„Fakt? Kamilko, ale když ty... když já... já bych tě tolik chtěl a nosil bych tě na rukou...“ koktal ten kluk s roztomilou neohrabaností, čímž přivedl moji sestru na ďábelský nápad.

„Lukáši, nezlob se, opravdu ne. Ale moje sestra Radmila, určitě ji znáš, se mi svěřila, že... Ne, promiň, já jí slíbila, že to nikomu neřeknu, ale kdyby ses jí na to zeptal sám...“ Radmila prostě tomu nic netušícímu klukovi hodila udičku, příště s ním šla na rande už za sebe, klaplo jim to a teď po padesáti létech jsou stále spolu. Ale o téhle fintě z dob našeho mládí jsme mu s Radmilou nikdy neřekly, tak nás neprozraďte, prosím.

Teď ale vážně. Bez jakékoli závisti musím přiznat, že Radmila byla a stále je proti mně o fous chytřejší, šikovnější a občas mívá i větší štěstí. Věděla o tom a jako správné jednovaječné dvojče se mi to snažila zcela přirozeně a bez nároku na jakoukoli odměnu nějakým způsobem kompenzovat. Někdy v tom byl úmysl, jako například na škole při tom zkoušení z matyky, jindy náhoda, když mi pomohla zbavit se Lukáše, o kterého jsem nestála. Nicméně našlo by se i nemálo dalších situací, ve kterých mě Radmila nějakým způsobem postrčila dopředu. Uvedu jen pár dalších příkladů. Byla to právě ona, která mi dokázala zvednout sebevědomí, když jsem si nebyla jistá, jestli mám na to, abych nastoupila do náročnějšího zaměstnání, než jaké jsem měla předtím. V době, když byl můj syn malý, mi tragicky zemřel manžel a tehdy mi Radmila nesmírně pomohla, abych se dokázala srovnat s rolí náhle ovdovělé ženy a matky samoživitelky.

Přestože všechnu tu větší či menší podporu mé osoby dělala Radmila s naprostou samozřejmostí a bez nároku na jakoukoli odplatu, já mívala často výčitky svědomí. „Sestřičko moje, ty druhá polovino mé osoby, vždyť já ti to nemám jak vrátit,“ říkávala jsem Radmile v myšlenkách a trápila se pocitem, že jí pořád zůstávám dlužná. Když jsem jednou před ní tuhle větu vyslovila nahlas, Radmila mě pohladila po ruce, usmála se a pronesla slova, na která do smrti nezapomenu: „Neřeš, Kamilo, osud z nás udělal spojité nádoby, když jedna z nás potřebuje, tak nějak samo od sebe se jí toho dostane od té druhé. Vždyť nikdy nevíš, kdy to bude obráceně.

***

Roky utekly, a i když máme s Radmilou stále podobné rysy, dnes už by si nás nikdo nespletl. Ona si zvykla na blond a zaoblila se jí postava, já mám přes šediny hnědý přeliv a zůstala jsem štíhlá. Ona se ve zralém věku přiklání k duchovním rovinám života, já se v těchto věcech moc nevyznám.

V posledních létech začala Radmilu trápit kolena, ale ona to se svou pověstnou životní silou brala na lehkou váhu, až ji to dohonilo. Doktoři jí diagnostikovali pokročilou artrózu, a ona loni na konci léta podstoupila výměnu pravého kolenního kloubu, voperovali jí umělý.

„Tak co, ségro, jak je, jak to dáváš, doufám, že tě to moc nezlobí?“ zeptala jsem se jí zvesela hned den po operaci, když mě k ní pustili na návštěvu.

„Ale jo, dobrý, má drahá, je to dobrý,“ odpověděla mi se zkřivenou tváří. A pak se mi z ní podařilo vytáhnout, jaké má šílené bolesti, na které ani anestetika pořádně nezabírají. „Jó, holka, doktoři říkají, že se to občas stává, ale já se nedám. Překonám to a než se otočíš, budu zas běhat jako zamlada.“ Uzavřela to celé se svojí nezdolností, ale mě neoklamala, poznala jsem, jak se přemáhá a bojí, co bude dál. Trápilo mě to, ale nevěděla jsem, jak bych jí mohla pomoct.

Dva dny nic, až třetí ráno jsem se probudila a prakticky nedokázala otočit krk a hnout levým ramenem. „No jó, zase jsem si něco přeležela, holt mám moc tvrdý spánek a občas se mi to stává, však mě to za pár dní pustí,“ zamudrovala jsem si sama pro sebe, přemohla se a snažila fungovat normálně. Byl volný den, já se nějak vyštrachala z postele a běžela zase za Radmilou do špitálu.

„Kamilo, proč chodíš tak strnule a vůbec neotáčíš hlavou? Co ti je?“ zeptala se mě hned, jak jsem vlezla do dveří. Původně jsem jí s tím nechtěla přidělávat starosti, ale ona poznala, že mě něco trápí a já musela s pravdou ven.

„Kamilko, děkuju,“ prohlásila, Radmila, když jsem jí o tom pověděla.

„Za co prosím tebe?“ vyvalila jsem nechápavě oči.

„Za to, že mi pomáháš. Jedna jsme součástí druhé a ty teď ze mě snímáš část mojí fyzické bolesti. Od rána se mi dost ulevilo, netušila jsem, proč tak náhle, ale teď už to vím. Je to tvoje zásluha,“ odpověděla mi.

Dlouho jsem o jejích slovech přemýšlela, až jsem najednou najisto věděla, že mám volbu. Buď mohu část Radmilina údělu přijmout a aspoň trochu jí za cenu vlastní bolesti ulevit od jejího trápení. Nebo to mohu v myšlenkách odmítnout, pak mě krk i rameno za pár dní odezní, ale ona se bude trápit víc. Jakmile mi došel celý duchovní rozměr naší sesterské sounáležitosti, navzdory tělesným útrapám jsem paradoxně pocítila obrovskou radost, že to mohu pro Radmilu udělat. Nakonec trvalo skoro dva měsíce, než její větší a moje menší bolest postupně odezněla a ve finále skončila prakticky ve stejný den.

***

Tohle se stalo před necelým rokem a Radmilino pravé koleno už dávno funguje jako zamlada. Nicméně zanedlouho jí doktoři přidělí termín na výměnu druhého kolena. Prý říkají, že bolelo-li po operaci jedno, ještě to neznamená, že musí nutně tak moc a tak dlouho bolet i to druhé. Z celého srdce bych své sestřičce jednovaječnému dvojčeti přála, aby se tak nestalo, ale pokud ano, věřím, že mi osud dovolí, abych jí mohla být zase podobným způsobem nápomocná.