Mladí, kteří nechtějí zakládat rodiny. Rozvedení. Ovdovělí. Pokud si někdo z nich nyní hledá bydlení, má jasný požadavek – co možno nejmenší s nejmenšími náklady na provoz. Tento trend bude sílit. Více než polovina mladých lidí je nyní nezadaná a neplánuje se v brzké době s někým sestěhovat, natož zakládat rodinu. Doba, kdy se dívky vdávaly těhotné v osmnácti a pětadvacetiletá matka byla považována za starou, je nenávratně pryč. Nyní má taková pětadvacetiletá dívka naprosto jiné cíle – pořídit si co nejmenší byt, který zvládne utáhnout a udělat v práci kariéru. Developeři této skupině lidí vycházejí vstříc, proto se velikost nových bytů zmenšuje.

Další početnou skupinu zájemců o malé byty tvoří lidé vyššího věku, kteří dělají razantní životní změnu.

„Celý život jsem strávila ve velkém třípokojovém bytě v centru města a nedovedla jsem si představit žít v menším. Když jsem ovdověla, děti mi pomohly byt prodat a získat jednopokoják v okrajové části města, u parku, v pěkné zeleni. Nikdy by mě nenapadlo, jak budu spokojená. Méně protopím, nemám co uklízet, dvě okna mám umytá za půl hodiny, dříve jsem u mytí těch obrovskýchoken v historickém domě trávila na štaflích spoustu času. Malý byt je lepší, měli jsme si ho pořídit už tehdy, když ještě žil manžel,“ vypráví sedmdesátičtyřletá Dagmar z Prahy.

Za obrovský nárůst poptávky po malých bytech může i to, že přibývá lidí jako je ona. Ve vyšším věku si hledají menší bydlení.

Za dvacet let narostl v České republice podíl jednočlenných domácností z dvaceti tří na třicet dva procent. To jsou jasné údaje Českého statistického úřadu. Domácností jednotlivců je nyní skoro stejně jako domácností dvoučlenných. Podíly tříčlenných a vícečlenných domácností klesají.

Když žil dříve někdo sám, často se setkával s názory typu: ty jsi sama, chudinko. Případně: je sám, žádná žena ho nechce.

Nyní samota přestala být považována za stigma, ať už se jedná o lidi mladé či vyššího věku. Single žijí pětadvacetileté dívky stejně jako pětašedesátileté ženy a rozhodně je nikdo za osamocené nechtěné chudinky nepovažuje.

„Single život se stal společenskou normou. Takže i okolí dnešní dvacetileté spíš podporuje v budování kariéry než v zakládání rodiny, což zase dělá volbu single života jednodušší a běžnější,“ uvedla terapeutka Markéta Šetinová. „A zároveň jsou lidé náročnější, nároky na partnera, partnerku se zvyšují, což také činí seznamování těžší,“ dodává.

„Často si s vnučkou povídám o tom, jak nyní mají děvčata problém najít kvalitního partnera. Upřímně řečeno, myslím, že mají vysoké nároky. My často slevily, protože jsme měly pocit, že nám ujíždí vlak. Chtěly jsme mít děti, vdát se, uvažovaly jsme realisticky. Vnučka a její kamarádky sedí na internetu, prohlížejí si fotky nějakých krasavců a asi si myslí, že pro ně přijede miliardář v bílé jachtě, my říkaly princ na bílém koni,“ říká šedesátiletá Petra, která se nedávno rozvedla a zcela změnila život.

„Velký byt jsme s bývalým manželem vyměnili za dvě garsonky. Jsem spokojená a vůbec netrpím nějakým smutkem z toho, že žiju sama. Naopak si to teď užívám. Ale je něco jiného žít single v mém věku a něco jiného ve třiceti, to mi připadá divné,“ tvrdí.

Psychologové varují, že přílišné vychvalování života o samotě může v mladé generaci vyvolávat dojem, že žít single je lepší, normálnější, než žít v páru a mít rodinu. Mnoho mladých lidí totiž podléhá představě, že být sám je zcela normální a to jim pak časem znemožňuje navazovat vztahy. Když zjistí, že sami být už nechtějí, případně zatouží po dětech, ukáže se, že se vůbec nejsou schopni seznámit, přizpůsobit někomu jinému, slevit ze svých zvyklostí a nároků.

Problém je také v tom, že single lidí přibývá tolik, že je na trhu nedostatek bytů, které by jim vyhovovaly. Tedy malých bytů. Proto nyní většina nových developerských projektů takové malé byty nabízí. Ovšem to zase vyhání nahoru jejich cenu, takže i takový malý byt je pro single člověka nedostupný.

Jen v Praze přibylo za jednu dekádu víc než osmdesát tisíc jednočlenných domácností.

Jde o velkou změnu ve společnosti. Dříve byli samostatně žijící lidé výjimeční, zpravidla šlo o vdovy a vdovce.

A rozdíl je i v tom, že dříve byla samota pro mnohé strašákem. Nebuď sám, když onemocníš, nebude ti mít kdo ani uvařit čaj, říkalo se. Teď se naopak říká: O samotě je mi fajn, nic v tomto směru nechci měnit.