Mé myšlenky se bleskurychle přeladily na zcela jiný program. Milionkrát jsem přesvědčovala sama sebe, že nikdy nemám pokládat své brýle na místa, kam si může někdo sednout! Ale stačila jen vteřina té pochopitelné lidské lenosti, abych o brýle přišla. Zlomené obroučky a vypadlé jedno sklo! Tak tyhle brýle na čtení jsem si moc dlouho neužila, vydržely mi necelý rok. Návštěva optiky mi tolik vadit nebude, ráda si vyberu nové brýle. Ale ta cena!

Otevřela jsem zásuvku, kam po celý život ukládám své brýle všeho druhu. Na pár dní mi budou muset posloužit jedny z těch starších, již odložených. A při pohledu na tu sbírku jsem se trochu zamyslela. Takové množství brýlí jsem kdysi vídala u svých prarodičů. Babička i dědeček měli každý dokonce troje brýle, které střídali podle činnosti, kterou právě dělali. Jedny brýle byly určené na čtení, oba byli velcí čtenáři a u knížky sedávali pravidelně každý večer. Druhé na hledání hub, protože oba byli vášniví houbaři. A ty třetí normálně na dálku. To jsem ale pochopila, až když jsem trochu povyrostla. Maminka mi vyprávěla, že jsem se jako malé dítě proslavila tím, že jsem chodila po pokoji s rukama složenýma za zády a zachmuřeným výrazem a opakovala jsem: „Sakla plasakla býle a posteli nejsou.“ Mé parodii na téma hledání brýlí se samozřejmě všichni smáli a tato věta v naší rodině zdomácněla jako zaklínadlo.

Sama jsem se k brýlím dopracovala někdy po čtyřicítce. Často mě bolívala hlava a písmenka na obrazovce počítače, u kterého pracuji po celý život, se někdy začínala míhat a rozmazávat. Zpočátku jen občas. Dost to záleželo na světelných podmínkách a počtu hodin strávených u počítače. Dostala jsem spousty rad, jak ulehčit svým unaveným očím. A řadu z nich jsem osobně i vyzkoušela. Zejména speciální cviky pro unavené oči. Nedovedla jsem si totiž představit, že budu nosit brýle, které byly pro mě jasným příznakem stáří. Ale po jedné dlouhé zimě s mnoha večery práce přesčas jsem kapitulovala. Objednala jsem se na oční a výsledkem byl předpis na mé první dioptrické brýle. V optice se mi docela věnovali. Potřebovala jsem totiž brýle rovnou na tři vzdálenosti – na čtení, na počítač a dokonce i půl dioptrie na dálku. Doporučili mi multifokální brýle, které korigují vidění na více vzdáleností. Dnes jsou takové brýle zcela běžné, tehdy to ale byla čerstvá novinka.

V etapě smiřování se s používáním brýlí, jsem si dokonce něco přečetla o historii brýlí. Brýle jsou pro člověka jednou z nejstarších kompenzačních pomůcek. Již staří Římané objevili, že je možné používat sklo ke zvětšení drobně psaného textu a vytvářeli si malé lupy osazené čtecími kameny. První brýle, tak jak je známe dnes, se objevily v Itálii během 13. století. Primitivní čočky vyrobené z foukaného skla se zasadily do dřevěných nebo kožených rámů, a ty se poté držely před obličejem nebo posadily na nos. Používali je především mniši a učenci, kteří díky brýlím mohli číst staré rukopisy, studovat náboženské texty a psát. U veřejnosti brýle zpočátku vyvolávaly rozporuplné reakce. Někteří je považovaly za symbol moudrosti a inteligence, jiní zase za znamení slabosti a stáří. Postupně však brýle získávaly na významu a staly se symbolem různých věcí. Například v 17. století byly brýle spojeny s právníky a soudci, kteří je nosili jako symbol autority a moudrosti. Již v 18. století se brýle staly módním doplňkem, který nosili muži i ženy. V 19. století došlo k významnému pokroku ve výrobě brýlí, protože byly vynalezeny nové materiály pro rámy a čočky, což umožnilo, aby byly brýle lehčí a pohodlnější.

Brýle se postupně staly běžnou součástí života, ale jejich vývoj se prakticky nikdy nezastavil. S rozvojem optiky se začaly vyrábět čočky pro různé zrakové vady – krátkozrakost, dalekozrakost, astigmatismus. Benjamin Franklin přišel s bifokálními čočkami, které umožňovaly vidět svět na blízko i do dálky. Vznikaly nové materiály, lehčí a odolnější. Plastové čočky snížily rizoko rozbití a speciální povrchové úpravy zajistily ochranu proti poškrábání a odleskům. Brýle se staly nejen korekční pomůckou, ale i módním doplňkem.

Ve druhé polovině 20.století se začaly používat pro korekci očních vad tzv. kontaktní čočky. Oblíbili si je zejména sportovci a mladí lidé s aktivním životním stylem, kterým vadilo nošení brýlí. Nejznámější z nich jsou měkké kontaktní čočky, které profesor Wichterle poprvé vyrobil u sebe doma o Vánocích roku 1961 na přístroji, sestaveném z dětské kovové stavebnice Merkur.

Kontaktní čočky jsem si osobně nikdy nevyzkoušela. Prostě nejsem ten mladý člověk s aktivním životním stylem, který by je mohl potřebovat. Brýle mi pro můj styl života stačily, naučila se s nimi docela dobře žít. Jen sem tam mi přibyla nějaká ta dioptrie. V posledních letech však moje výměny brýlí začaly nápadně zrychovat. Na počítač jsem sice viděla dobře, ale nepřečetla jsem texty na televizní obrazovce. Problémy jsem měla i se čtením dopravních tabulí při jízdě autem. Také při procházkách venku jsem viděla nezřetelně a mlhavě a často se mi motala hlava. Zhoršovalo se mé vidění na dálku. Tato fáze prokládaná návštěvami oční lékařky trvala asi dva roky. Nejdříve mi byly doporučeny brýle na dálku, ale ukázalo se, že to není to pravé řešení. A nakonec se z toho vyklubala diagnóza šedého zákalu. S operací jsem souhlasila okamžitě. Věděla jsem, že laserové odstranění šedého zákalu je nenáročný a běžný zákrok. A také jsem získala naději, že se konečně zbavím svých problémů a možná i brýlí. Během předoperačních vyšetření jsem však byla rychle vrácena do reality! Zjistilo se, že příčinou mých problémů není nebyl jen šedý zákal, ale i další oční závažnější onemocnění související s věkem, tzv. makulární degenerace.

V prvním okamžiku to byl pro mě docela šok. Samozřejmě jsem se vrhla na internet a přečetla si o této diagnóze všechno možné (i nemožné). Představa, že časem přijdu o zrak, mě důkladně vykolejila. Naštěstí jsem se dostala do poradny k lékařce, která se specializuje na toto oční onemocnění. Ta mi konečně poskytla dostatek srozumitelných informací, trochu naděje a ukázala mi cestu, jak dál. Následovala operace prvotního šedého zákalu, která proběhla naštěstí bez problémů. Mně i mým očím se rozhodně ulevilo, i když některé problémy přetrvávají. Ani brýlí jsem se úplně nezbavila, musím je nadále používat na čtení.

Po této zkušenosti jsem péči o své oči přehodnotila. Snažím se proto vykonávat všechny činnosti při vhodném světle. Pořídila jsem si nové vhodné osvětlení k počítači, kde trávím nejvíce času. Venku důsledně používám kvalitní sluneční brýle s UV filtrem. Stálo mě to několik pokusů, abych takové brýle našla. A za velký úspěch považuji, že už se nutit k jejich používání nemusím. Při práci na počítači nebo s dokumenty si dělám téměř pravidelné přestávky. Vstávám, chvíli se protahuji a zaměřuji svůj pohled do dálky na různé vzdálenosti. A snažím se vyhýbat zbytečnému oslňování třeba v dopravě, v divadle či na koncertech. Po ruce mám i tzv. umělé slzy, které mně přinášejí úlevu při pocitu suchých očí. Možná si pomyslíte, že to nejsou žádné převratné novinky. Určitě máte pravdu. I já jsem všechny výše uvedené rady slyšela už dříve, ale bohužel jsem je nebrala vážně. Vždycky se našlo něco důležitějšího...