První oběť Hitlerova Německa, nebo naopak spolupachatel zločinů nacionálního socialismu? Toto dilema se v Rakousku řeší vždy před blížícím se výročím připojení země k Německu. Značná část Rakušanů totiž doprovázela pochod německých jednotek od hranice až na Náměstí hrdinů v centru Vídně s velkým nadšením. Od události z 12. března 1938, která se do historie zapsala pod názvem anšlus, uplynulo už 75 let.

Vůdcova vize vývoje v Evropě

Hitler se zabýval možností připojení Rakouska k Německu už dlouho předtím. Důkazem je takzvaný Hossbachův protokol, tedy neoficiální záznam schůzky nejvyšších představitelů německé armády a diplomacie, kteří se u vůdce sešli počátkem listopadu 1937. Hitler jim představil svoji vizi dalšího vývoje v Evropě, včetně konkrétních cílů a přibližného časového rozvržení akcí. Mezi první oběti zařadil vedle Československa právě Rakousko.

I přes námitky některých účastníků schůzky, kteří se obávali reakce Francie a Británie, začal vůdce svůj plán realizovat. I on si uvědomoval citlivost situace. Velkou neznámou pro něj představovala reakce Itálie. K jejímu fašistickému režimu vzhlížela ve třicátých letech řada vídeňských politiků s obdivem a obě země tak pojily jisté sympatie. Hitler se proto rozhodl vyhnout se, bude-li to možné, přímé akci a jít cestou nátlaku na představitele alpské republiky. K tomu mu mohli rozpoutáváním nepokojů a chaosu dobře posloužit ilegálně působící rakouští nacionální socialisté.

Seznam německých požadavků

Hitler si 12. února 1938 pozval rakouského kancléře Kurta Schuschnigga do svého sídla v Berchtesgadenu. Schuschnigg se nacházel v obtížném postavení, neboť jeho snaha získat britské garance jako protiváhu prohlubujícího se německo-italského sbližování vyzněla na prázdno.

Vůdce předložil svému hostu seznam požadavků. Šlo především o legalizaci rakouských nacionálních socialistů, propuštění jejich soukmenovců zatčených po nezdařeném pokusu o převrat v roce 1934 a jmenování rakouského nacisty Arthura Seysse-Inquarta ministrem vnitra. Schuschnigg se snažil ultimátu vyhnout, nakonec však Hitlerově nátlaku podlehl a ponižující dokument podepsal.

Noční rozkaz na přechod hranic

Německo mohlo slavit, jenže situace se záhy zkomplikovala. Po svém návratu do Vídně rakouský kancléř oznámil, že o otázce nezávislosti země nechá vypsat referendum. Výsledek hlasování byl nejistý. Hitler proto pohrozil Rakousku vojenskou intervencí, čímž si zajistil odvolání plebiscitu i Schuschniggovo odstoupení. Na uvolněný post měl být dosazen nacista Seyss-Inquart, kterého se však rakouský prezident Wilhelm Miklas zdráhal jmenovat. Nakonec ale i on tlaku Berlína ustoupil.

V noci 11. března vydal Hitler rozkaz k zahájení operace Otto, tedy plánu na obsazení Rakouska. Německé jednotky následující den vpochodovaly na území svého menšího souseda. 

99,7 procent Rakušanů pro říši

O den později bylo Rakousko začleněno jako takzvaná Východní marka do německé říše. V referendu, které se konalo o necelý měsíc později, tento krok schválilo 99,7 procenta obyvatel. Hlasování nicméně probíhalo v atmosféře zastrašování oponentů, přičemž více než 70 tisíc režimu nepohodlných osob bylo už před hlasováním preventivně zatčeno.

Nacistická minulost země je v Rakousku dodnes citlivým tématem. Oficiální výklad anšlusu od roku 1945 dával přednost tvrzení, že alpská republika byla první obětí německé expanze. Až v 90. letech se sociálnědemokratický kancléř Franz Vranitzky odvážil vyslovit, že kromě obětí byli mezi Rakušany i viníci. Před pěti lety, kdy si Vídeň připomínala 70. výročí anšlusu, zastávala zhruba třetina dotázaných Rakušanů názor, že jejich země byla obětí, zatímco 48 procent soudilo, že byla spolupachatelem.