Milí íčkaři – studenti vysoké školy života!

V dnešní přednášce se zaměříme na jeden umělecko-historický příběh. Máte před sebou obraz, který namaloval Jacques-Louis David v roce 1793. Je na něm vyobrazena smrt Jeana-Paula Marata 13. července téhož roku. Originál je olej na plátně o rozměrech 165 × 128 cm a je vystaven v Královském muzeu krásných umění v Bruselu. Vzniklo však mnoho replik, které jsou uloženy např. v Louvru, na zámku Versailles, v Remeši nebo v Dijonu. Maratovu smrt namaloval i Joseph Roques (rovněž v roce 1793), ale tam má mučedník bolestivý výraz. 

Naproti tomu obraz Edvarda Munche z roku 1907 ukazuje nahého Marata na lůžku a vedle stojící zcela nahou vražedkyni (pro mě je záhadou, co tím chtěl autor říci; Marat se často koupal, protože měl lupénku – ale vražedkyně?!). Jean-Luc Moerman vyobrazil v roce 2021 Marata potetovaného na obou pažích. Pozoruhodné je dílo Antonína Tesaře Smrt hráče šipek. Je to stejná kompozice, avšak na obraze je žena s terčem pro šipky. Obraz, ten původní, je přirovnáván k nejlepším dílům takových barokních mistrů, jakými byli Caravaggio nebo Rembrandt.

Jak vidíte, Maratovo tělo leží přes okraj vany, hlava otočená, v levé ruce drží dopis a pravá ruka s perem mu visí bezvládně k zemi. Vedle leží zakrvácený nůž. Z dopisu jsou patrná slova: „Stačí už, že jsem velmi nešťastná, že nemám právo na vaši laskavost.“

Marat byl zobrazen v okamžiku smrti, avšak neumírá v bolestech, vypadá spíš jako mučedník nebo svatý. Pero je nepochybně symbolem nedokončené práce, ale i myšlenky, která žije dál. Pozadí je temné a prázdné, aby se pozornost plně soustředila na postavu. Obraz tak působí jednoduše, avšak nesmírně dramaticky. Obsah je idealizovaný a patrně ne náhodou připomíná slavnou Pietu (česky: smilování) – sochu či malbu Panny Marie držící v náručí tělo umučeného Ježíše Krista. 

Umělecký rozbor

Kompozice Jacquese-Louise Davida je ideově i řemeslně mistrovská, přesná a účelově jednoduchá, s uvážlivou geometrickým rozvržením.

Obraz je rozdělen na dvě hlavní části: horní třetinu tvoří temné, prázdné pozadí, které působí hrozivě, až jako nicota, zatímco v dolních dvou třetinách se odehrává vše – postava Marata, okolí, světlo. Nápadný je stolek u vany, který připomíná pohřební katafalk. Horizontálním rozdělením obrazu dosahuje malíř silného kontrastu – jak světelného, tak emocionálního.

Hlavním těžištěm kompozice je ovšem Maratovo tělo, resp. jeho tělo a paže. Tvoří klasický renesanční trojúhelník, což je  velmi stabilní a ušlechtilý tvar, připomínající v renesančním umění například Pannu Marii. Tento trojúhelník dává obrazu klid, řád a důstojnost. Naznačuje, že Marat není náhodná oběť, nýbrž klidný mučedník.

Postava je osvětlena zleva z výšky asi jednoho metru, což vytváří jemné, plastické modelování a dramatický efekt. Temné pozadí kontrastuje se světlem na jeho těle a hlavně tváři. Právě kombinace světla a stínu vytváří dojem hloubky, objemu a dramatičnosti, jak to známe například z obrazů Rembrandta nebo da Vinciho.

Dopis v Maratově ruce je důkazem viny jeho vražedkyně a zároveň jeho posledním kontaktem s realitou. Pero, kalamář, papír má poukazovat na to, že Marat do poslední chvíle pracoval. Jeho tělo je uvolněné, poklidné, nezkroucené bolestí, a jak jsem už naznačil, připomíná Krista po sejmutí z kříže. A skutečně – celá kompozice je velmi blízká často zobrazované Pietě: Marat má vypadat jako světský Kristus Velké francouzské revoluce.

Tento obraz je vlastně revoluční plakát vystupující ve formě klasického umění. O jakou revoluci šlo? O Velkou francouzskou revoluci!

Historický exkurz

V těch letech se Paříží a celou Francií valily události velmi překotně, my si však všimneme zejména období tří let: Od  roku 1791 působily na politické scéně hlavně tři politická uskupení (tehdy ještě neexistoval politické strany): Jakobíni, Cordeliéři a Girondisté. Vůdcem Jakobínů byl Robespierre a mezi ně patřila radikální inteligence a střední buržoazie. Marat společně s Dantonem byl původně vůdcem Cordeliérů neboli společnosti lidských práv. Mezi Girondisty se řadila liberální buržoazie, obchodníci, finančníci a průmyslníci. Tyto politické kluby spolu soupeřily o moc v Národním shromáždění.

V letech 1792 – 1793 měli převahu Girondisté, avšak v červnu 1793 byli svrženi povstáním a bylo zatčeno a popraveno jejich 29 nejvýznamnějších představitelů. Po zbytek roku 1793 a dále až do července 1794 vládli Jakobíni. K nim se připojil Marat. Období jejich vlády se nazývá Jakobínská diktatura. Jakobíni řešili problémy vystupňováním revolučního teroru, tehdy zvaného „rudý teror“. 

Když to řeknu jen trochu nadneseně, francouzská revoluce je pokryta mrtvolami názorových odpůrců – tedy těch, kteří měli jen odlišný názor. A to se dělo paradoxně pod známým heslem Volnost – rovnost – bratrství! A tak to v zemi, hlavně v samotné Paříži, pokračovalo několik let, všichni bojovali proti všem a (vyjádřeno s černým humorem) funkcionáři se vzájemně popravovali. Například vůdce Danton byl popraven za to, že byl málo nemilosrdný vůči protivníkům. 

Zajímavost: Údajně tehdy vznikl těžký spor o ňadro symbolu revoluce – dívky nebo ženy Marianne v typické špičaté čapce a s červenomodrobílou vlajkou revoluce. Podle jednoho výkladu bylo správné, aby byla zobrazována s jedním obnaženým ňadrem, protože to symbolizuje plodnost a nezávislost. Druzí si přáli ňadra obě. Já vám ovšem ukazuji jednu z mnoha verzí Marianny, pravděpodobně z roku 1900. Jak si možná všimnete, jde o titulní list jednoho z vydání slavné Internacionály. V minulém režimu jsme si tohoto megahitu opravdu užili, co říkáte? 

Oběť

Jean-Paul Marat byl lékař, novinář, poslanec a jeden z vůdců celého dění. Byl strůjcem mnoha poprav a mučení. Vydával revoluční noviny s názvem Přítel lidu a toto pojmenování pak bylo přineseno i přímo na něj. Přítel lidu volal po násilném potlačení nepřátel revoluce – šlechty, Girondistů a dalších – a to pomocí teroru. Lid tu tehdy nejvíce naslouchal, takže jeho vražda mohla ohrozit revoluci, výrazně ji oslabit a změnit celé politické bojiště. Proto také jakobíni u malíře Davida okamžitě objednali její zobrazení a vraždu samotnou považovali za útok proti nové ústavě a proti francouzskému lidu.

Marat byl významným představitelem tyranie. Byl jednou z nejbrutálnějších postav Velké francouzské revoluce. Sám byl údajně silně paranoidní, svíral jej až hysterický strach nejen o budoucnost svou, ale i osud revoluce.

Preventivně chtěl nabodávat hlavy protivníků na kůly. Podle něho nebylo nikdy zabito dost lidí. Pro malíře Davida a většinu ostatních však Marat nebyl obluda, nýbrž světec, který se obětoval ve jménu revoluce. Brzy po své smrti byl prohlášen za mučedníka svobody.

(Blahopřeji, jste pozorní studenti. Názor jednoho z vás, že podle slavného Marata je pojmenován maratónský běh, je však zcela mylný. Dotyčnému doporučuji, aby se seznámil s dějinami starého Řecka. Tehdy šlo o mohutný útok Peršanů z dnešního Íránu na Evropu, stateční obránci však útočníky rozdrtili a Evropu uhájili.)

Kvůli lupénce trávil většinu času ve vaně s léčivou vodou a proto tam také denně pracoval a přijal tam i svou vražedkyni. Údajně hlavně sepisoval seznamy odpůrců, kteří mají být popraveni bez soudu. Což se obecnému lidu velmi líbilo. Můžeme říci, že Marat byl - dnešními slovy - velký populista, protože plně využíval postoje převažující v tehdejší společnosti k prosazení svých představ o budoucnosti.

Vražedkyně

Tyran byl zavražděn Charlottou Cordayovou, sotva pětadvacetiletou, krásnou a elegantní šlechtičnou, která byla stoupenkyní umírněných girondistů. Mnoho času trávila v klášterní knihovně, zahloubaná do řeckých a římských dějin, do spisů a myšlenek filozofů Voltaira či Rousseaua. Byla tedy příznivcem rodící se republiky, avšak byla znechucena revolučním terorem a radikály považovala za nepřátele revoluce. Marat podle ní svou brutalitou pošlapal principy revoluce.

Charlotte věřila, že jeho odstraněním zachrání Francii před dalším krveprolitím. Odjela do Paříže a Maratovi slíbila, že když ji přijme, přinese mu seznam dalších lidí, které by mohl nechat popravit.

Netušila však, že zavraždila muže, který by podle lékařů přežil sotva další dva měsíce. Padesátiletý Marat, radikální a krutý francouzský revolucionář, totiž trpěl tehdy neléčitelným ekzémem, úpornými bolestmi hlavy i očí, pravděpodobně lupénkou, a v pořádku zřejmě nebyl ani po psychické stránce. Autor obrazu David o okolnostech malby uvedl: „Nebylo jej možné malovat podle skutečnosti. Na tři čtvrtiny jeho těla byl hrozný pohled. Samý strup a krvavá rána.“ (Docela kontrast s výsledným obrazem, co?)

Charlotte údajně zabila Marata nožem, podle jiných pramenů to však bylo jehlicí do vlasů, což by se ovšem na revolučním obraze tak dobře nevyjímalo.

Tehdy se také ctily zákony, takže byla po řádném soudu poslána Revolučním tribunálem pod gilotinu až čtyři dny po události.

Mimochodem, sám Marat prosazoval popravy politických odpůrců bez soudů, protože přece revoluce měla právo si popravovat, koho chtěla. V zájmu úspor pak doporučoval popravovat nabodením na kůl. A my se ve škole skoro nábožně učili o té velké revoluci, která měla být předzvěstí celkového sbratření všeho lidstva!  

Malíř

Jacques Louis David tento obraz vytvořil krátce po Maratově smrti. Nebyl pouze známým umělcem  té doby, nýbrž také přítelem a politickým spojencem Marata. Po jeho smrti mu jakobínští revolucionáři dali za úkol, aby vytvořil pomník mučedníka revoluce. Obraz vznikl velmi rychle, ještě téhož roku (1793).

David se inspiroval klasickou kompozicí – například právě pietou (zpodobení mrtvého Krista), čímž idealizoval Marata jako oběť, téměř svatého. David byl vynikající malíř, po pádu jakobínů byl ale zatčen a obraz zmizel z veřejnosti. Malíř však (kupodivu) nebyl popraven a když na scénu vystoupil Napoleon (1799), David se jím nadchl a stal se pro změnu oficiálním malířem císaře. Podle situace však také maloval pro revoluci (pro republiku) a nakonec právě kvůli jeho slavnému obrazu úřady odmítly pohřbít jeho tělo ve Francii.

Na obraze si všimněte, jak nepoměrně velkým předmětem, celou událost v podstatě rušícím, je bednička před vanou s nápadným věnováním: „Maratovi David“. Pro mne je to velmi rušivý prvek celé kompozice. Běžně se malíři podepisují skromně v dolním rohu obrazu malým písmem. Ale okázalý nápis měl svůj velký význam. Ani autor totiž nechtěl zůstat upozaděný, a proto zvolil krásný příklad otevřené sebepropagace. (Naproti tomu dnes bývají autoři politických billboardů a celých volebních kampaní skryti v pozadí a jen výjimečně je vynese na světlo polibek od šéfa při sčítání hlasů.) 

A tady máte jeho autoportrét z roku 1794, čili rok poté. Hodně sebevědomý, avšak také výborný umělec. 

Co a proč fungovalo tehdy a funguje i dnes

Lid si toužebně přál smrt francouzského krále Ludvíka XVI. a jeho manželky Marie Antoinetty. Prahli po naprostém vítězství nové republiky. Dnes bychom je označili za voliče nového režimu, akorát, že tehdy volby neexistovaly, protože od toho právě byla ta revoluce. Zveřejnění obrazu (nejdřív v samotné budově Národního shromáždění) a jeho duplikování mělo povzbudit, a také povzbudilo, revoluční nálady. A to můžeme jen litovat, že kdyby bývali měli revolucionáři k dispozici umělou inteligenci, mohli by celou událost ztvárnit ještě lépe a využít ještě úspěšněji. („Těšme se“ na závěr letošní volební kampaně.)

Jak již bylo uvedeno, obraz se stal plakátem revoluce, malovaným na zakázku revolucionářů. Šlo o brilantní politickou propagandu, která byla v dalších měsících náležitě využita. Podává Marata jako mučedníka revoluce – s perem v ruce, stále pracující pro lid i v posledních okamžicích života. David tím vytvořil ikonický revoluční portrét. Původním záměrem bylo vytvořit z události politickou ikonu, symbol – a to se také stalo.  Můžeme říci, že je to v novověku první doklad propagandy šířené nikoliv slovy, ale obrazem. (Myslím si, že podobné umělecké dezinformační vlny se od těch dob dočkal až Vladimír Iljič Lenin. Viz jeho sochy a obrazy.)

Obraz byl však stále velmi ceněný. Například proslulý francouzský básník Charles Baudelaire o něm napsal: „Je v něm drama pulzující srdceryvnou hrůzou, ale jakýmsi zvláštním působením zůstává onen obraz… nezasažen jakoukoli trivialitou nebo čímsi neušlechtilým...“ (O tom „nezasažení“ tu musím pochybovat.)

Chudí Francouzi se nad popravami krále a všech jeho stoupenců radovali. Jak kdosi napsal, „Marat slíbil, že je vysvobodí z bídy a přestože chleby nerozdával, stala se z něj téměř mesiášská postava“. Já osobně považuji obraz Smrt Marata za učebnicový příklad dezinformace: má pravdivý základ (skutečná smrt), ale ta je prezentovaná způsobem, který vyhovuje určitému politickému směru – protagonistům jedné fáze Velké francouzské revoluce.

Ještě zdroje použité pro dnešní „přednášku“:

Česká a anglická Wikipedie včetně Commons, dále encyklopedie Britannica, webové stránky Královského muzea krásných umění v Bruselu (https://1url.cz/cJqol), české internetové noviny Deník a Fórum24. A jako bonus www.youtube.com – totiž tady jsem našel písničku mladého Karla Kryla o různých atentátech na známé osobnosti včetně Marata: https://1url.cz/eJzsI. Všimněte si naprosto ochromených, tou písní k židli přikovaných posluchačů. Písnička je patrně z roku 1969 a mě z ní mrazí…  

Zdroj fotografií: Všechny wikimedia.commons, volné dílo