Byl pátek, blížil se večer, vzduch voněl jarní přírodou, skropenou krátkou přeháňkou. Pan Alois to vzal ze sokolovny do centra okresního města na autobusové nádraží procházkou. Zasnil se, vzpomínal na mladá léta a na krásný život s nebožkou Anežkou, a na svůj spoj dorazil jako jeden z posledních.

„Dobrý večer, pane Alois, zase ze sokola? Já z práce a z nákupů, co myslíte, vejdeme se tam?“ Usmála se na něj Miluše a do dlouhého hada lidí čekajících na autobus se postavila za něj.

„Jé, Miluško, to jsi ty, rád tě vidím.“ Pan Alois jednoznačným gestem posunul o pětadvacet let mladší Miluši před sebe a zamyslel se. Znal ji už jako malou holku, pak slečnu a posléze paní, stále bydlela v domečku po rodičích šikmo naproti němu. Neměla a nemá to jednoduché, z manželství ji zbyla jen dospělá dcera s mentálním postižením, ale dokáže brát svůj osud s humerem a úsměvem. „Pořád seš fešná ženská, škoda, že mi není aspoň o dvacet míň,“ pomyslel si v duchu, ale nahlas odpověděl: „To víš, že se vejdeme, Miluško, jen asi budeme muset stát.“

„Pane Alois, nechcete si sednout, koukejte, támhle je poslední volné místo?“ Otočila se Miluše na svého souseda, když je dav posunul do dveří autobusu.

„Ale kdepak, holka zlatá, hanba by mě fackovala, kdybych měl zasednout místo dámě. Jen běž a posaď se na něj sama, tu půlhodinku ještě stát vydržím.“

Miluši sice přišlo trochu hloupé, že nechá staříka stát, ale věděla, že s ním nehne. Nakonec byla ráda, nohy ji bolely po celodenním pobíhání po restaurační kuchyni, s úlevou usedla a tašku s nákupem pro sebe i pro dceru si složila k nohám.

Zbytek nastoupivších cestujících posunul pana Aloise o několik řad dál a on zakotvil u tyče nad mladíkem, pařícím hru na mobilu.

Autobus se rozjel, prokličkoval ulicemi města, pak to vzal mezi poli, okolo rybníku a lesem. Kousek před první vesnicí se z vedlejší silnice vyřítil osobák, autobusák dupnul na brzdu, aby zabránil srážce, pan Alois na chvilku ztratil rovnováhu, a jak se chytal tyče, srazil si z hlavy klobouk. Pokrývka hlavy opsala oblouk, spadla do klína sedícímu mladíkovi a zakryla mu mobil.

„Hergot, člověče, nemůžete dávat pozor? Teď jsem kvůli vám prošvihnul level!“ Ozval se načuřeně mladík, jedoucí ze školy.

Pan Alois sice nerozuměl slovu level, ale cosi se v něm vzepřelo: „Promiňte, mladý pane, to jsem nechtěl. Ale jestli máte aspoň špetku ponětí o tom, jaký je význam slov slušnost a dobré vychování, tak byste měl radši mlčet. Jestlipak víte proč?“ A zabodl do mladíka pevný pohled svých sokolských očí.

„Co jé?“ Zareagoval mladík otráveně na jeho otázku.

Pan Alois si odpověděl sám: „Protože jinak byste ve svém věku zůstal stát, aby se mohli posadit starší a nemocní lidé.“

Mladík se urputně snažil dohnat svůj ztracený level, a tak nebylo zřejmé, zda jeho hlasité: „fuck you!“ patřilo panu Aloisovi nebo nepovedené hře.

Pan Alois by asi nerozuměl ani tomuto výrazu, nicméně teď už mladíka nevnímal. Vrátil si klobouk na hlavu a vzpomněl si na Karla, jednoho ze svých vnuků. Ten už v mladíkově věku pilně připravoval nejmenší drobotinu na minulý všesokolský slet, a příště se bude chystat na další.

„Ukaž, Miluško, přece se s tím nepotáhneš sama,“ prohlásil pan Alois, když společně se svou sousedkou vystoupil z autobusu, a nekompromisně jí sebral tašku s nákupem.

„Děkuju,“ pane Alois, je to těžké, jste moc hodný,“ usmála se na něj Miluše, když jí před jejím domem tašku vracel. „Nechtěl byste se u nás stavit v neděli na oběd?“

„Ale kdepak, Miluško, jen bych tě zdržoval, a stejně nemůžu, v neděli za mnou přijede Karel.“

„Tak já vám zítra aspoň upeču pár buchet, i když tak dobré jako od vaší Anežky určitě nebudou. A teď už letím, dobrou noc, pane Alois,“ rozloučila se Miluše.

„Šmakonte, ty seš hodná holka, děkuju. Nazdar,“ opáčil a v duchu si znovu pomyslel, jaká je to pořád pěkná ženská.

Pan Alois dorazil domů, trochu ho bolela záda a nohy od toho odpoledního cvičení, od stání v autobusu a od Milušiny těžké tašky. Natřel si tělo alpou, snědl skromnou večeři, a pak celý večer vzpomínal. Hlavou mu běžel film o jeho sokolském životě a o dlouhém soužití s milovanou nebožkou Anežkou. Před spaním vzal její zarámovanou fotografii z nočního stolku, něžně ji pohladil po tváři a zašeptal: „Moje drahá, vždycky jsem miloval jen tebe, ale dnes jsem zhřešil v myšlenkách. Odpustíš mi to?“ Znovu se podíval na fotografii a měl pocit, jakoby se v Anežčiných očích kmitl paprsek lásky, shovívavosti a pochopení.

Druhý den byla sobota a Miluše za pomoci své dcery upekla velký pekáč buchet. Už od rána měla divný pocit, několikrát se podívala na dům pana Aloise, ale ani jednou starého sokola nezahlídla. Navíc si všimla, že vůbec neotevřel okna, přestože bylo venku tak hezky. K večeru oddělila z pekáče několik buchet, rozložila je na talíř, přikryla nažehleným látkovým ubrouskem a chystala se mu je odnést. Aniž si uvědomila proč, instinktivně sáhla do šuplíku v předsíni pro klíč od jeho domu, který jí kdysi pro všechny případy svěřil.

Miluše vstoupila do domu pana Aloise s myslí plnou stísněných obav a podivného tušení. Volala jeho jméno, dlouho ho nemohla najít. Objevila ho až v ložnici, ležel ve své posteli, ale nedýchal. V rukou měl zarámovaný obrázek své nebožky Anežky, ve tváři výraz klidu, lásky, hrdosti a smíření. Poklekla k jeho loži, udělala mu křížek na čelo a rozplakala se.