Už jsem, myslím, zde kdysi psal, že mám rád citace, zejména citace antických myslitelů. A proto si dovolím uvést tento článek jednou myšlenkou římského filozofa Lucia Annaea Senecy, který tehdy napsal:

„Život je jako hra. Nezáleží na tom, jak dlouho trvalo představení, ale na tom, jak dobře bylo zahráno.“

Člověk se obvykle snaží svůj život zahrát co nejlépe. Je to přirozené. A snaží se o to i ve svém pokročilejším věku, kdy už není většinou nucen svou další existenci podporovat nějakou usilovnou prací pro společnost. Já si pro svůj důchodcovský život vybral literární aktivitu, která už více než deset let můj život naplňuje a která mne uspokojuje. To zde, na íčku, už všichni asi víte. Tak jen krátce. Další mojí knihou, v pořadí dvacátou třetí, která vyšla v dubnu letošního roku, je soubor glos, fejetonů a vzpomínek „KAM KRÁČÍŠ, ŽIVOTE?“. Něco málo jsem o ní zde před časem i napsal. Nyní to jen doplním závěrečným epilogem knihy:

„Tato moje kniha glos a fejetonů je zatím poslední z mých pohledů na náš běžný život, na naši minulost i naši současnost. Dospěla k samému závěru. Epilog je právě ta chvíle, kdy něco končí, aby mohlo začít něco nového. Je to chvíle, kdy se autor domnívá, že všechna svá témata již vyčerpal a že už nemá k tomu dál co říci. Je to možná i snaha neznechutit možného čtenáře množstvím informací a skončit v  tu pravou chvíli.

Životních témat bývá ale velmi mnoho. Žádný autor není schopen postihnout vše. Proto je dobré, že prostor pro literární aktivity nemá striktně dané hranice a že je stále otevřen pro nové, inspirativní myšlenky. A pro nové psaní.

V jednom svém fejetonu jsem kdysi napsal. Cituji:

„Stáří je rozporuplné. Je plné zkušeností i nastřádané moudrosti, občas i zmaru a využívání našeho zdravotnického systému. Ale také víry v život a ve svobodu svého konání.“

Ano, ve svobodu svého konání. To je velmi důležitý fakt, tolik potřebný pro náš život. Dodnes nemám důvod, na tomto vyjádření cokoli měnit.

Potřebuji si teď na chvíli odpočinout. Připravil jsem si k tomu svou oblíbenou sklenici střiku, posadil se k počítači a bez konkrétních myšlenek hledím na prázdnou obrazovku před sebou. Cítím jakousi únavu. Únavu těla i únavu duše. Ale i radost nad dokončeným dílem.

Pohled z  okna pracovny není dnes příliš optimistický. Zatažená, šedivá obloha a zima. Jak jinak, vždyť je polovina února. S  důvěrou čekám na chvíli, kdy se na obloze objeví jarní slunce a svět bude zase krásně barevný.

Okolnosti, které nyní vidím za okny, mívají však na mne i pozitivní vliv. Nutí mě totiž se ve svých myšlenkách trochu vracet časem, do dob, kdy život probíhal zcela jinak než nyní. Kdy jsem podobné špatné počasí vnímal zcela normálně. Kdy bylo mládí, žena, děti i cestování po světě. Zkrátka, normální rodinný život, který mně, v tomto pozdním věku, docela chybí. Občas se proto vracím, abych si trochu srovnal své životní postoje, jestli u nich nenastal nějaký posun. 

I o tom je tato kniha glos, fejetonů a vzpomínek. Snažil jsem se do ní vložit i kus svého života. Vždyť jací jsme dnes, tomu vděčíme své minulosti. Je proto dobré se občas na chvíli vrátit časem, ale jen na chvíli, nikoli navždy. Žijeme přece současností, a tak vedle nostalgických pohledů do minulosti je třeba popojít zas o kus dál. Třeba do nějaké další nové knihy. Inu, proč ne? Životních témat je přece víc než dost. A proto tento epilog nemusí být ještě mým epilogem posledním. Jednou to slunce přece jen zase vyjde.“

Jan Zelenka

 * * *