Bylo to v socialistické době, v roce 1987, kdy jsme s manželem po šesti letech čekání přes známého, dost vysoce postaveného komunistu, obdrželi společný devizový příslib a vyrazili vlakem přes Vídeň do Itálie. Tehdy to byl naprostý kulturní a politický a kdoví jaký ještě šok. Poprvé v kapitalistické cizině. Samozřejmě jsme věděli, že nám soudruzi lžou, jako když tiskne. Ale připravit se na to prostě nedá.

Ve Vídni jsme byli jen jeden den. Prošli jsme centrem, a protože nás především zajímaly a zajímají památky, chtěli jsme navštívit Schönbrunn. Vydali jsme se tam z centra pěšky - a byla to nekonečně dlouhá procházka. Cestou jsme se zastavili v jednom supermarketu, a protože jsme měli s sebou paštiku (jak také tehdy jinak), potřebovali jsme chleba. Koupili jsme si ten nejlevnější, a teprve když jsme ho v parku namazali českou paštikou a jedli - a chutnal dobře - všimla jsem si podrobněji obalu. Byl to chléb pro psy. No, jak jsme měli vědět, že existuje chléb pro psy?

Po prohlídce císařského paláce a rychle i trochu centra jsme se vydali nočním spojem do Benátek. Dojeli jsme ráno, nechali zavazadla na nádraží a vydali se do města. Tedy, nejprve jsme se pokochali nádherným výhledem hned ze schodů nádraží Santa Lucia, už odtamtud je možno vidět první kanál. Ale můj muž si všiml i bezdomovce povalujícího se na schodech s lahví v ruce. Ta láhev byla poloprázdná a byl to Johny Walker. A můj muž česky řekl tomu chlapovi - ty si tady popíjíš alkohol, který já jako socialistický inženýr ještě neochutnal. 

Ve stánku před nádražím prodávali banány. Dostala jsem na ně neskutečnou chuť, měli jsme je doma zřídkakdy. Požádala jsem tedy prodavače o jeden banán. Italsky: Una banana, per favore. Jeden banán, prosím. Podíval se na mne: Una? Jeden? A pak se zeptal, odkud jsem. Když jsem řekla, že z Československa, odtrhl z trsu banán a podal mi ho. Usmál se a zaplatit nechtěl.

Došli jsme pak pomalu a okouzleně na náměstí sv. Marka a tam mezi holuby jsme se posadili do první kavárny, kterou jsme našli, a dali si kávu. Ještě než ji přinesli - a bylo to takové to malé espresso - jsme si spočítali, kolik nás ta káva bude stát. Byla to nejdražší káva v našem životě, socialistický inženýr a socialistická učitelka, oba krátce po vysoké škole - ale co, jsme na dovolené! O mnoho let později jsem byla na tomtéž místě se zájezdem a paní průvodkyně nám ukazovala památky a pak ukázala na tuto kavárnu a upozornila nás, že to je nejstarší kavárna v Benátkách a také nejdražší. Tam ať si tam kafe nedáváme. No, pomyslela jsem si, já už tam kafe měla. Tehdy nás nenapadlo, že ceny je třeba porovnávat. Doma bylo vše za stejné peníze.

Benátky jsme si vychutnali a vydali se na další cestu vlakem - do Milána, tam nás čekal můj italský přítel z dopisování, kterého jsem předtím naživo neviděla a u kterého jsme měli strávit týdenní dovolenou. Vlak v jednu chvíli ale nečekaně zastavil v poli a stáli jsme a stáli. Můj poněkud nervózní muž mne ponoukl, ať se zeptám spolucestujících, kteří byli v naprostém klidu, co se děje, proč nejedeme. I zeptala jsem se - a to slovo si pamatuji dodnes: Sciopero. Tohle mi sdělil jeden z mužů. Má základní znalost italštiny toto slůvko neznala, i vytahla jsem slovník, tehdy samozřejmě papírový, a našla: Stávka. Stávka? podívali jsme se s mužem na sebe. Jaká stávka? Proč? Zeptala jsem se a bylo mi odpovězeno, že strojvůdce stávkuje, a dokud mu nezvýší plat, nepojede se dál. A Italové se mezi sebou klidně bavili, někteří šli kouřit ven z vlaku, další svačili. Mého muže to poněkud rozčílilo. Panebože, to tu také můžeme strávit tu vysněnou dovolenou! Co když mu nepřidají a vlak tu bude stát týden? Vyhlédli jsme z okna, strojvůdce v klidu kouřil opřený o lokomotivu. Po asi dvou hodinách přijelo černé auto, z něj vystoupili muži v černých oblecích, začali se s dotyčným strojvůdcem bavit - a zřejmě se nějak domluvili, protože se jelo dál. 

Domenico na nádraží čekal. A začala dovolená, která byla plná skvělých kulturních i jiných zážitků, ale tako porovnávání a někdy až komických situací. Komických spíše z dnešního pohledu. Tehdy to byla trochu pachuť.

Také Domenico měl krátce po vysoké škole, jako my. Také on byl ženatý a měl malého chlapečka. My doma holčičku. Tím podobnost poněkud končila.

V autě nám vysvětloval, že má dost malý byt, a omlouval se za to. Nevadí, na to můj muž, řekni mu, že se klidně vyspíme v obýváku na zemi, nic se neděje. Jenže ten malý byt byl rohový, atypický domek, ve kterém byl na každém patře v podstatě jeden pokoj - a úplně nahoře ten pro hosty, tedy pro nás. Po příjezdu a seznámení s Domenicovou ženou Faustou i chlapečkem jsme se šli před večeří vysprchovat. Jenže ouha, nedokázali jsme si pustit vodu, bezdotykové baterie tohoto typu jsme neznali. Tak znovu obléci a za Domenicem - mohl bys nám pustit vodu?

Po večeři nám byla nabídnuta návštěva restaurace, ale byli jsme z cesty dost unavení, rozhodli jsme se zůstat doma a třeba sledovat televizi. Seděli jsme v jídelně spojené s kuchyní a v rohu kuchyňské linky stála malá přenosná televize. Tak my tedy máme doma televizi větší, zašeptal mi můj muž. To ovšem nevěděl, že se přesuneme do obýváku, kde se nacházela velká barevná televize s dálkovým ovládáním. Tu malou měla paní domu jen k vaření.

Zeptej se ho, kolik mají programů, ponoukl me manžel. Jsem totiž na cestách jeho dvorní tlumočník. I zeptala jsem se. A Domenico se trochu překvapeně zamyslel a pak odpověděl, asi sto. Měl totiž už tehdy satelit. Asi špatně rozumíš, řekl mi můj muž, když jsem mu to číslo sdělila. Ale to se již Domenico zeptal, kolik programů máme my. Dva, řekla jsem. Due? Dva? ptal se nevěřícně. Nechápal. A můj muž na to s úsměvem - a to mu neříkej, že dvojka začíná hrát až odpoledne. Dopoledne tam je monitor.

Seznámili jsme se s mnoha Domenicovými příbuznými i přáteli - a když nás představoval, vždy řekl: Toto jsou mí čeští přátelé. Mají dva televizní programy. A ukázal na prstech - dva.

Dostali jsme se na rodný statek Fausty, Domenicovy ženy, k jejím mnoha bratrům a početné rodině, její matka pro nás od časného rána vařila pollentu a k tomu pak podávali neskutečně dobrou pečeni a výtečné víno ze zaprášených lahví. Jedlo se na dvoře u dlouhého stolu, seděli jsme v čele a byli středem pozornosti. Všichni se na nás i na sebe navzájem usmívali, všichni se hlasitě bavili.

Navštívili jsme Domenicovu šlechtickou matku v jejím honosném sídle v Miláně, kde po nás majordomus chtěl u vchodu navštívenku, kterou jsme samozřejmě neměli. I tam byl prostřen velký stůl - na jedné straně seděla paní domu se synem a na druhé my dva, obsluhovali nás sloužící v livrejích. A když v jednu chvíli Domenico odešel k telefonu do vedlejší místnosti a v pokoji zavládlo ticho, pochválila jsem paní domu ubrus. A ona se usmála, kývla hlavou a sloužící sundali ze stolu prostřené nádobí a sbalili ten pochvalený ubrus a podali mi ho, neboť - jak mi pak vysvětlil Domenico - to první, co na návštěvě pochválíte, dostanete jako dar. Můj muž zaúpěl a řekl. - panebože, kolik tam toho bylo - od televize po servisy a láhve kvalitního alkoholu - a my pochválíme ubrus! Leč ten byl vskutku velice pěkný, vyšívaný - léta nám ležel ve skříni, protože jsme doma měli kulatý stůl a na ten se nehodil.

Byli jsme v Miláně a jeli metrem a já se bála, ze nás někdo zastřelí, protože jsem krátce před tím viděla film Bandité v Miláně. Domenico nechápal.

Zavedl nás mimo jiné do luxusní nákupní zóny na Vittorio Emmanuelle a divil se, proč si nic nekoupíme. Náš devizový příslib a propašovaných sto západoněmeckých marek nestačilo vůbec na nic, navíc jsme měli před sebou ještě cestování. A tak jsme jen tiše obdivovali vystavené zboží a nejvíce ze všeho se mi líbila pozlacená stojací lampa s motivem antické sochy, kolem které po drátkách sjížděl vonný olej. Nic podobného jsem dosud neviděla. 

Když jsem pak Domenicovi vysvětlila, jak to máme s penězi, že si jednoduše nemůžeme koupit vůbec nic, nevěřícně na mne zíral. Ani nevím, zda tu zapeklitost s devizovým příslibem pochopil, ale od té doby nám platil všechny vstupy i útratu například v restauracích.

Měl volnou pracovní dobu a vydělával několikanásobně víc než my a měl hybridní auto na benzín i plyn a cestoval po světě a s kamarády opravovali starou tvrz... dívali jsme se, pozorovali, srovnávali a přemýšleli. 

Ze všeho nejvíc na náš zapůsobila ta všeobecná laskavost, usměvavost, optimistický přístup k životu, všeobjímající láska k dětem - když se kdokoli dozvěděl, že máme doma malou holčičku, dal nám pro ni dárek. Byla v nich všech nenucenost a svoboda, kterou jsme neznali.

Poslední večer postavil Domenico na stůl velikou krabici, že to je dárek pro nás - byla v ní ta nádherná zlatá lampa. Mám ji dodnes.

Po příjezdu domů jsme znovu zvažovali, zda emigrovat či ne.

Zůstali jsme. A za dva roky režim padl. Díky bohu.

Láska k Itálii zůstala.

Loni jsem například sama vlakem cestovala po Itálii až do Říma a zpět - s mnoha zastávkami.

Příští týden jedeme s manželem vlakem na třítýdenní italskou cestu až na Sicílii.

Siamo molto felice. Moc se těšíme.