Tato jedinečná retrospektivní výstava probíhá v Jízdárně pod záštitou prezidenta republiky Petra Pavla, který už v roce 2023 umělce ocenil medailí Za zásluhy.

Vystavená díla jsou zapůjčena nejen od samotného autora, ale i z českých a francouzských galerií a soukromých sbírek. V krásném, přehledném a vzdušném prostoru kurátor Rado Ištok z Národní galerie v Praze řadí díla chronologicky v okruzích, které se vztahují k jednotlivým dekádám umělcovy tvorby. Zvláštní postavení zde mají obrazy tematicky zaměřené na odsouzení války a násilí. Výstava je citlivě doplněna texty nejen o autorovi, ale u vybraných děl jsou též uváděny podrobnější informace, které je zasazují do kontextu doby, ve které vznikala.

František Mertl se narodil v Třebíči. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru prof. Miloslava Holého. K jeho spolužákům patřili malíři Bedřich Dlouhý, Jiří Valenta a Theodor Pištěk, ze sochařů to byli Jan Koblasa a Karel Nepraš.

František Mertl od mládí miloval jízdu na kole a na výstavě jsou dva obrazy s cyklistickou tématikou. „Na kole jsem začal, když mi bylo 8 let, a byla to moje vášeň. Jako mladík jsem závodil, ale moje sportovní kariéra nebyla dlouhá, protože jsem se v sedmnácti letech vážně zranil a rodiče mi pak kolo zakázali. Později, hlavně ve Francii, jsem najezdil tisíce kilometrů a přestal jsem až v devadesáti. Šedesát let skoro deset tisíc kilometrů ročně.“

Cyklisti, 1955                                                         Cyklista, 2012

Kvůli své známosti s Francouzkou Jacqueline Sussan se Mertl v tehdejším Československu dostal do hledáčku StB. V roce 1958 se mu podařilo emigrovat z východního Berlína na Západ, kde byl internován v utečeneckých táborech v Berlíně a Norimberku. Tyto zkušenosti se promítly do jeho celoživotního soucitu s jinými lidmi na útěku.

Běženci, 1959                    Útěk, 2022

Později se František Mertl dostal z Německa do Francie, kde se usadil v Nice a posléze v městečku Vence, v němž žije do dnes. Ve Francii se v roce 1959 se Jacqueline oženil a kvůli snazší výslovnosti začal používat jméno FRANTA. Do jeho tvorby se promítlo okouzlení Středomořím a poválečnou figurativní malbou Pabla Picassa, který žil v Cannes a nedalekém Mougins. Ve svých obrazech z počátku 60. let zachycuje Franta expresivně laděné lidské postavy, které začíná v druhé polovině 60. let postupně deformovat. V obrazech stoupá existenciální napětí a rozervanost figur. 

Konec, 1964                                     Koně, 1962

Pláž, 1960                                                Velký akt, 1966

Od začátku 70. let vytváří černé uhelné a tušové kresby, nejen jako přípravu k malbě, ale i jako médium pro vlastní umělecké vyjádření.

Setkání, tuš, 1980                       Okovy, tuš, 1981

Spolu s tušovou kresbou je nedílnou součástí Frantovy tvorby sochařství. Na výstavě je několik jeho bronzových soch.

Velká stojící žena, bronz, 1988 a Osmý den, bronz, 1993, v pozadí studie k Osmému dni, 1992

V 80. letech během svých zahraničních cest Franta objevoval a zobrazoval život v subsaharské Africe nebo, pobouřen rasismem, ukazoval tvrdý život v převážně afroamerických částech New Yorku. Odtud vydává svědectví i o životě lidí bez domova na ulicích a na vrakovištích.

Porada, 1989                                                 Step,  1989 - 1990       

Vrakoviště, 1992                             Skladiště 58, 1993

Pod vlivem válek a genocid v Jugoslávii, Čečensku a Rwandě se v 90. letech navracel k zobrazování motivů utrápených těl. Výsledkem byl triptych Svědectví.

Studie ke Svědectví, 1993 – 1994

Na začátku nového tisíciletí Frantou otřásly teroristické útoky z 11. září 2001 v USA a o deset let později havárie japonské jaderné elektrárny Fukušima. V jeho díle se stále objevuje i úzkost z násilí v podobě války. Opakujícím se tématem je uprchlictví, které se prolíná celou jeho tvorbou. „Exil je téma univerzální a týká se lidstva obecně,“ říká.  

11. září, 2001                           Fukušima, 2012 a Studie k Fukušimě, 2012

Vyjednávání, 2022

Frantova díla je možno najít v šedesáti významných veřejných sbírkách po celém světě. Jeho tvorba byla veřejnosti v průběhu desetiletí představena na více než 150 samostatných výstavách. Z toho asi třicet proběhlo ve francouzských muzeích a další v USA, Japonsku, Německu, Belgii. Ačkoliv je Franta známější více v zahraničí než u nás, proběhlo několik výstav i v Česku. Přiznám se ale, že mi bohužel až dosud jeho dílo unikalo.

Pokud výstavu v hradní Jízdárně nestihnete navštívit, nezoufejte. V roce 2014 byla ve Frantově rodné Třebíči otevřena stálá expozice jeho děl, jejíž základ tvoří umělcův velkorysý dar. Mimo to je v České republice Franta zastoupen i např. v Praze ve sbírkách Národní galerie a v Českém muzeu výtvarných umění, dále v Moravské galerii v Brně či v Muzeu města Brna na Špilberku.

FRANTA a kurátor výstavy Rado Ištok. FOTO: Hanna Connor

Všechny fotografie Alena Velková, pokud není uvedeno jinak

Zdroje:

www.hrad.cz
wikipedie
www.novinky.cz, 21. 3. 2023
www.idnes.cz, 15. února 2025
Rado Ištok, texty z výstavy