Milé dámy, děkuji za podporu:-) K focení mám vztah od ranného mladí. Začínala jsem se svitkovým filmem na 12 fotek s předpotopním aparátem od rodičů a vyvoláváním ve fotokroužku na stř. škole, pokračovala na kinofilm ve foťáku dovezeném ze SSSR a fotky jsme vyvolávali v koupelně, vybaveni zvětšovákem, leštičkou, řezačkou atd..Postupně jsme pak začali s barevnými fotkami a diapozitivy - vyvolávat se to kdysi muselo posílat tuším do Hradce Králové a čekat skoro měsíc na to, jak to dopadlo... No, a postupně přes kvalitní zrcadlovky a různé objektivy jsem bohužel skončila u fotek digitálních z mobilu = totálně jsem zlenivěla. Už je ani nechodím tisknout do různých drogerií, ani už neukládám na rajce.cz, jen si občas něco vyměníme v rodině nebo s přáteli přes WhatsApp. Sice stále z každé dovolené existuje několik set exemplářů, ale fotím na výšku, protože je to ve velkém mobilu krásné, tím pádem nic nelze použít sem. Můj strýc byl umělecký fotograf, který byl průkopníkem barevné fotografie u nás, a tak mám několik barevných, jak jsem úplně malá, starých dost přes 60 let. Básnička byla původně napsaná na vernisáž kamaráda, který fotí hlavně drsnou Ostravu a divné lidi i divná zákoutí . Proto může někomu připadat divná ;-)

Moc mě baví zvěčnit něco, i když pokaždé to není Eso. Fotím jen tak pro radost, fotek nikdy není dost. Ivo, dík za básničku.

Nic není tak jednoduché, jak se někdy zdá, ale ani složité, i když to tak vypadá. Nahlédla jste fotografům jednoduše pěkně do duše.