Projitím branou lůna začíná nejdelší cesta ze všech cest

směr její prý určuje konstelace hvězd

V začátku ruka mámy hladí a ruka táty podpírá

a obě poponáší mezi milníky

pak vzkřikneme: Já sám! Já sama!

Táta zbystří, poleká se máma

Lze spolehnout se na dané patníky?

Jejich moudrost a osvědčená pravidla

nás povedou chvíli dál – coby svodidla

však naše cesta, zprvu umetená, začíná poněkud hrbolatět

jak dál poznáváme svět, přibývá různých překážek

Na cestě bývá veselo i smutno – relativno na kolena sráží absolutno

Jak kilometry roků přibývají

věci stále jinak se nám zdají – na platnosti pozbývají

Jak z děravé kapsy groše, sypou se naše ideály

přesto chceme být světlonošem – po snech, co se nám zdály

... a jdeme dál a pokukujeme po hvězdách

však křižovatky bez signálu popletou nám brzy hlavu

zde neplatí přednost zprava

někdo na instinkt, jiný na rady druhých dává

... a jdeme dál – někdy s hlavou v oblacích

někdy hodně blízko zemi

a cítíme se ublížení, když po našem všechno není

však čím je cesta delší, pokory nám přibývá

hvězdy zdají se být blíž a spousta lidí dál

Vše se proudem času mění

však jen málo co propadne věčnému zapomnění

a většina dějů přec zůstává s námi, nakonec

... a jdeme dál – po každé překážce duše roste

a na cestě nás nadnáší

až zjistíme, že laskavý úsměv prostě

předsudků hory přenáší