Letohrádek Portheimka je jedinečný objekt s unikátní polohou přímo v samotném centru Smíchova na adrese náměstí 14. října 68/14, Praha 5. Na tomto místě stával nejstarší kartuziánský klášter v českých zemích, který založil jej roku 1342 Jan Lucemburský a který byl v srpnu 1419 byl klášter vypálen (https://cs.wikipedia.org/wiki/Zahrada_Portheimka). V roce 1722 pozemky získal Kilián Ignác Dientzenhofer (1689–1751), věhlasný barokní architekt, druhý z vlastních synů stavitele Kryštofa Dientzenhofera (https://cs.wikipedia.org/wiki/Kilián_Ignác_Dientzenhofer a https://cs.wikipedia.org/wiki/Kryštof_Dientzenhofer). V roce 1728 pak postavil letohrádek Portheimka jako letní sídlo pro svoji rodinu. Na výzdobě se významně podílel jeho blízký přítel a spolupracovník Vavřinec Reiner (https://cs.wikipedia.org/wiki/Václav_Vavřinec_Reiner), především pak malbou stropní fresky v kopuli oválného mramorového Reinerova sálu představující Bakchovy slavnosti. Hlavní trakt letohrádku je obdélníkového půdorysu s mansardovou střechou a podstatně dominuje nad později dostavěnými křídly. Stavba svým řešením ve zdrobněné formě navazuje na francouzský styl vilové architektury. Po smrti K. I. Dientzenhofera měnil letohrádek často své majitele. Významným majitelem byl od roku 1758 hrabě František Leopold Buquoy – Longueval, po kterém byl letohrádek dlouhou dobu nazýván Bukvojkou, ač se majitelé střídali i nadále. Příslušníci rodu Buquoyů v původní zahradě založili rokokový park a k letohrádku přistavěli boční křídla. Jižní křídlo bylo v roce 1884 zbouráno při stavbě chrámu sv. Václava, severní křídlo se zachovalo, takže stavba získala nezvyklou nesymetrickou dispozici. V roce 1828 koupil letohrádek Moric Porges z Portheimu a dal mu jméno užívané dodnes – letohrádek Portheimka. Na zahradě založil továrnu na výrobu kartounu (speciální bavlněné tkaniny). V roce 1945 byl letohrádek zestátněn. V roce 1963 se zde usídlil Svaz českých výtvarných umělců a jeho galerie současného výtvarného umění byla na počest stavitele Portheimky nazvána "Galerie D“. Chátrající objekt v 90. letech převzala do své správy městská část Praha 5 (https://cs.wikipedia.org/wiki/Portheimka).

Mnozí možná pamatují, že na konci června 2018 bylo v Portheimce otevřeno Muzeum skla, které provozovalo Muzeum Kampa až do 7. března 2022, kdy byl provoz ukončen. Muzeum skla představovalo moderní a současné umělecké sklo z několika veřejných i soukromých sbírek. Stálá expozice Sklo jako umění v prvním patře ukazovala především slavné ateliérové sklo československých tvůrců z druhé poloviny 20. století, přízemí bylo určeno pro dočasné expozice (https://museumportheimka.cz/vystava/stala-expozice/).

V současnosti sídlí v objektu dvě galerie, Velká a Malá, a dále kavárna Českavárna. Obě galerie jsou otevřeny denně kromě pondělí od 13 do 18 hodin a vstup je do nich zdarma, Českavárna je otevřena od pondělí do čtvrtka od 10 do 18 hodin a v pátek od 10 do 16 hodin.

Aktuálně probíhá ve Velké galerii až do 30. března 2025 výstava OSVOBOZENÁ PLASTIKA navazující na cyklus výstav "Pedagog a jeho žáci", a představuje vedle vybraných děl Jaroslava Róny (https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Róna) tvorbu dvaceti studentů. Jejich seznam je na plakátu výstavy (první obrázek za článkem). Róna působil jako vedoucí sochařského ateliéru na pražské Akademii výtvarných umění v letech 2006 až 2013. Jeho asistentem byl téměř po celou dobu sochař a designér Michal Cimala. Rónův důraz na kresbu a dokonalé zvládnutí základních sochařských technik i vyvážený poměr učitelského vedení a volnosti přispěl ke kvalitnímu formování individuálních talentů jeho žáků, z kterých mnozí dnes patří k nejvýraznějším sochařům mladší generace, a to nejen na poli ateliérové tvorby, ale také realizací ve veřejném prostoru.

Ukázku z výstavy dokumentují obrázky za článkem v pořadí od druhého obrázku: objekt od Jaroslava Róny venku před vchodem do galerie, Waldemar a Africký plavec (obojí též od Róny), Duchové předků od Tomáše Skály, Anubis od Matěje Hájka (Anubis je egyptský bůh smrti), Sekyra sakura a Relativní bezpečí od Josefíny Jonášové, Equilibrium od Pavlíny Kvity, Instant Moules od Ondřeje Olivy, modrý objekt od Magdalény Roztočilové atd. atd. Na výstavě je také promítán film o dílech Jaroslava Róny umístěných po celém Česku, velmi podobný jako je obsah 1. dílu vícedílného seriálu České televize Krajinou soch (viz www.ceskatelevize.cz/porady/16098924235-krajinou-soch/423235100231001/).

Navštivte tuto historickou stavbu, pokochejte se nejen její výzdobou v prvním patře, ale i probíhající výstavou, a na závěr si dejte něco dobrého v kavárně.