Oblíbení učitelé byli zpravidla ti, kteří učili naše oblíbené předměty. Naučili nás spoustu nového, objevili naše nadání, nasměrovali nás k dalšímu studiu nebo i k volbě povolání. Byli moudří, laskaví, spravedliví. Samozřejmě ne všichni. Oblíbené předměty mohou učit i učitelé neoblíbení. Například naše třídní profesorka na gymnáziu, která učila češtinu a němčinu, mě z nějakého důvodu neměla ráda. Pro mě tedy byla neoblíbená. A naopak. I učitelé neoblíbených předmětů mohou být sympaťáci.

Rozhodla jsem se zavzpomínat na učitele předmětů neoblíbených. Bude to pro mě i snazší, než vzpomínat na ty, jejichž předměty mě bavily a které jsem měla ráda. (S nostalgií vzpomínám na hodiny, kdy jsem učiteli/profesoru XY visela na rtech při jeho výkladu nové látky, jsouc do něho tajně platonicky zamilovaná.) Ostatně, známe to z filmů i literatury – padouch bývá výraznější postava než klaďas. V myšlenkách se zatoulám nejdřív na základní školu, poté na gymnázium.

Nezapomenutelným na základní škole byl pro mě učitel matematiky Blažek. Trochu hřmotný, hromotlucký. Měl asi metrovou hranatou dřevěnou tyč. Říkal jí urychlovač. S touto výchovně-vzdělávací pomůckou procházel mezi lavicemi, aby s ní v nestřežených okamžicích do některé praštil, a přiměl tak žáka k rychlejší odpovědi. V dobách, kdy nebylo přijatelné, aby dívky chodily do školy namalované, donutil spolužačku, která toto nepsané pravidlo nerespektovala, aby se šla umýt k umývadlu ve třídě. Ale v podstatě to byl sympaťák, bývala s ním i legrace.

Na gymnáziu jsme měli na matematiku paní profesorku Hildegardu Pitkovou. Kouzelné jméno, co říkáte? Starší, drobná, šedovlasá paní s drdolem. Měla se mnou, chuděra, trápení. Lépe než na trojku jsem to nezvládala. Před koncem druhého pololetí ve čtvrtém ročníku jmenovala třídní žáky, kteří budou mít vyznamenání. Mezi nimi mne. Nahlas jsem se podivila, že to není možné, že budu mít čtyřku z matiky. Třídní mi řekla, co se stalo. Ta jediná čtyřka by mi kazila vysvědčení. A tak se několik profesorů vypravilo za kolegyní s prosbou, aby mi dala dvojku. Při první příležitosti jsem jí šla poděkovat. Usmála se, lehce poklepala na svou zlomenou ruku v sádře a řekla: „Za to můžete děkovat jí“. No, nebylo to úžasné?

Fyzikář, pan profesor Cimbůrek, učil ještě moji maminku. Vypadal jak z filmu pro pamětníky. Maminka byla jeho oblíbenkyně, i přenesl své sympatie k ní i na mne. Bohužel jsem mu to nemohla oplácet požadovanými znalostmi předmětu. A jak se snažil! Když jsem při zkoušení něco neuměla dobře, řekla jsem, že to neumím, místo abych se snažila říct aspoň něco. Rada „Jste-li v úzkých, mluvte zeširoka“ není pro mne. Reagoval slovy: „Nekecej a mluv!“.

Učitel biologie, pan profesor Nevosad, měl zvláštní kratochvíli, jíž si zpříjemňoval zkoušení. Vyhodil do vzduchu větší papírový model nějakého minerálu a v momentě, kdy ho žák chytil, musel říct, jaké je soustavy (jednoklonné, trojklonné, čtverečné atd.). Pan profesor měl padnoucí přezdívku Drsan. Nikdo z žáků mu jinak neřekl. Povídalo se, že jednou přišli do školy rodiče nějakého žáka a hledali pana profesora Drsana. Věřila bych tomu.

A ještě dvě přezdívky. Na tělocvik, který také nepatřil k mým oblíbeným předmětům, protože jsem byla nešikovná na nářadí, jsme měli profesorku Zuskovou, sestru někdejšího pražského primátora. Měla přezdívky „drezůrbaba“ a „koncentráčnice“. Já jsem je nevymyslela.

Tak vidíte. I vyučující neoblíbených předmětů mohou být lidští. Nebo taky ne.

A nakonec. S opravdovou láskou, obdivem a vděčností vzpomínám na své učitele ruštiny a němčiny na Pedagogické fakultě UK. Mnozí mi byli skutečnými vzory, prožila jsem s nimi krásné čtyři roky. Vybavili mě nejen dobrými znalostmi obou jazyků, které jsem uplatňovala celý život v zaměstnání, a ukázali mi krásu lingvistických disciplín, ale pomohli mi také poznat samu sebe a orientovat se v životě.