Dvakrát v životě jsem se rozvedl. Nejsem na to pyšný, ale stalo se. S dcerou z prvního vztahu se téměř nestýkáme, žije v zahraničí. Se synem z druhého manželství jsem v kontaktu, vídám se s jeho rodinou. Když kluk potřeboval pomoct, protože se mu nedařilo v podnikání, nějakou dobu jsem mu finančně přispíval. Mohu si to dovolit, mám kromě vlastního bytu ještě jeden, který pronajímám. Přesto jsem si uvědomil, že mnou syn i snacha tak trochu opovrhují. Často mi říkají, co bych měl dělat. Přesněji, že bych měl cestovat, bavit se, sportovat.

Nedávno se mě syn zeptal, jak je možné, že po ničem netoužím, že si nechci život užít. Opáčil jsem, že nevím, co si představuje pod výrazem „užít si život.“ Zatvářil se otráveně a pak řekl: „Tati, nechtěl bych zestárnout tím způsobem jako ty.“

Drobátko mě to urazilo. Ale hlavně, co má můj syn co hodnotit, jak žiju? Já mu také do jeho života nemluvím. Nedovedu si představit, že bych mu říkal, kam má jet na dovolenou nebo že se má přihlásit do klubu turistů.

„Proč se nepřihlásíš třeba do klubu turistů?“ zeptala se mě nedávno snacha.

„A proč se tam nepřihlásíš ty?“ zeptal jsem se.

Mám dojem, že mnoho lidí si myslí, že je třeba neustále vyvíjet nezměrnou aktivitu všeho druhu. Dvě dámy ze sousedství si zřejmě daly socialistický závazek, že docílí toho, abych s nimi chodil na vycházky, na výstavy, do divadla. Kdykoli je potkám, oznamují, kde byly a kam se chystají. „A vy, Zdeňku, nikam nechodíte? Není to škoda? A co celé dny děláte?“ říkají pokaždé.

Celý život jsem pracoval v těžkém průmyslu na pozici vedoucího provozu. Vstával jsem celý život na šestou ráno. Jsem v penzi už několik let, ale pořád si ještě užívám, že se můžu vzbudit, kdy chci. V deset, v jedenáct? Proč ne. Hodně času trávím u počítače. Jsem filatelista, mám přátele se stejnými zájmy, jenže jsme každý odjinud, tak komunikujeme online. Někdy si vyjedu na filatelistickou burzu. Večer si rád pustím nějaký dobrý film. Platím si Netflix a zírám, kolik dobrých filmů nyní vzniká. Je mi dobře. Jenže mnoho lidí není schopno pochopit, že člověku může být o samotě dobře. Že ne každý musí sportovat a neustále se družit.

V létě mě syn pozval na chatu, kterou měli pronajatou na dva týdny. Přijel jsem s tím, že se bude grilovat a pak tam jednu nebo dvě noci přespím. Těšil jsem se, že si vyjdu na houby. Byla tam nějaká žena, kterou pozvala snacha. Paní evidentně byla vytipována jako vhodná pro mě. Vyprávěla mi, jak ovdověla, jak nemá s kým chodit za kulturou a na výlety. Snacha se nás snažila dát dohromady, byla to její kolegyně z práce. Bylo to vrcholně trapné a měl jsem co dělat, abych se nesbalil a neodjel. Jenže už tak pozdě nejel žádný autobus.

Když někde čtu slovní spojení „aktivní senior“ vzpomenu si vždycky na dobu, kdy jsme v práci dělali nástěnky s různými budovatelskými hesly, které bolševici měli tolik rádi. Mám pocit, jako by se nyní každý, kdo se nechce účastnit komunitního života a nemá spoustu zájmů, byl považován za méněcenného, za divného, za morouse. Ano, pro snachu, pro syna a pro sousedky jsem určitě morous. Čím větší cítím tlak na to, že bych se měl změnit, tím víc mi vyhovuje být morousem. Protože protivní staří dědci nikoho nezajímají a časem jim všichni dají pokoj.

Pozoruji často jednoho muže ze sousedství, je plus minus v mém věku, který neustále někam doprovází svou ženu. Jezdí společně na běžky, v létě je vždy vidím mířit s kufry na nádraží a pak se vracejí opálení. Společně chodí po sídlišti s hůlkami.

„Podívej, takový bys měl být,“ řekl mi nedávno syn.

Uvědomil jsem si, že je se mnou nespokojený, neváží si mě, že by měl raději jiného tátu, aktivního.

Ale já jsem mu nikdy v životě neřekl, jaký by měl být. Nikdy jsem mu nevyčetl, že prošustroval při podnikání spoustu peněz, že nevystudoval vysokou školu, že není sportovec ani umělec, ale vlastně je úplně obyčejný průměrný chlap. Takový jako já.

(Redakčně zpracováno na základě vyprávění čtenáře, který si nepřál uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)