Chodíval k nám, v mých dětských očích, neskutečně veliký Mikuláš, nádherný bílý anděl a kdesi vzadu se krčil čert s vyplazeným jazykem. Většinou stačilo zazpívat písničku nebo přednést básničku, přikývnout, že jsem byla hodná. A už se rozdávaly dárky. S přibývajícími léty vzrůstaly pochybnosti. Je to fakt Mikuláš? Jednou jsem se mu zahleděla na nohy a on měl normální lidské boty. To ve mně vzbudilo pochybnosti. Nevím, co jsem čekala, ale černé zablácené polobotky prostě ne.

A pak to přišlo. Bylo mi tak šest nebo sedm let a zůstala jsem na chvíli sama doma. Máma si odskočila k sestře, mé tetě, která bydlela nedaleko. A bratra vzala s sebou. A táta měl odpolední. Den předtím u nás byl Mikuláš a vše proběhlo v pohodě. Téměř rutina. Venku už byla tma, ta je v tuto dobu brzy. Četla jsem si, když se ozvalo velice silné zaklepání na okno. Spíš zabušení. Náš domek neměl patro, do okna někdo tloukl. Vyšla jsem na chodbu, říkali jsme "do síně". Dveře do domku byly prosklené. Rozsvítila jsem a otevřela dveře. A pak v podstatě nevím. Prostě tam stál. Mikuláš. Obrovský. A boty neměl, plášť až na zem. Už ani nevím, zda s ním byl čert nebo anděl nebo kdokoli. V mé dětské dušičce se spustila hrůza. Stála jsem proti tomu obru s berlou, sama doma - a projela mnou hrůza. Tak on opravdu existuje! Pak jen vím, že jsem prchala přes síň  a jídelnu do ložnice rodičů a tam jsem vlezla pod manželskou postel a viděla jeho plášť, protože mne hledal. Jestli něco říkal, nevím. Třásla jsem se hrůzou. Odešel.

A brzy nato přišla máma. Volala, kde jsem. Brečela jsem pod postelí a odmítala vylézt. Utrpěla jsem šok. Marně mi vysvětlovala, že to byl soused, který si chtěl udělat legraci. Nevěděl ovšem, že jsem sama doma - já, malá holka. Já jsem věděla své. Byl to prostě skutečný Mikuláš. Ten, o kterém jsem pochybovala.

Od té doby u nás tradice návštěv Mikuláše skončila. Tu hrůzu jsem cítila velice velice dlouho.

A k mým dětem proto nikdy žádný Mikuláš, natož čert nepřišel. Nechtěla jsem je vystavit takovému strachu. Vždy jsme jim řekli, že Mikuláš toho má moc, prostě rozdávání nestíhá osobně u všech dětí, některým nechává dárky na zápraží. Jako právě jim. Zásadně bych je nevystavila jakémukoli děsu.

Mému synovi byly zhruba tři tři roky, když jsme šli na mikulášskou besídku do mateřské školky. Nechodil tam, ale besídka byla pro všechny děti z vesnice. Na pódiu stál obrovský Mikuláš, několik čertů a andělé. Chytila jsem syna za ruku, aby se nebál. Ale jakmile paní ředitelka vyzvala děti, aby některé přišlo na pódium něco zazpívat nebo zarecitovat, náš téměř nejmladší účastník se přihlásil a pak vesele recitoval vedle Mikuláše. Vůbec se nebál.

A když se vrátil, zeptal se mě: "Mami, co ten Mikuláš dělá celý rok, když nerozdává dárky?" Tuhle otázku jsem nečekala. Nevěděla jsem, co říct. Nakonec jsem řekla: "Asi odpočívá." A můj tříletý kluk se krátce zamyslel a pak řekl: "Tak až budu velký, budu taky Mikuláš."

No výborně.