Nikdy nezvedám telefon. Když zvoní, prostě ho ignoruju. Často si vypínám zvuk, takže stejně neslyším, když někdo volá. Tyto věty nyní zní běžně. Čtvrtina lidí ve věku tvrdí, že nikdy nezvedá telefon, zvonění si nevšímají, komunikují jen přes esemesky nebo sociální sítě. Naopak starší lidé považují telefonování za zcela běžnou věc, rádi si po telefonu dlouho povídají a raději také řeší různé praktické věci telefonicky než komunikací přes internet. A hlavně, mladí nevidí nic špatného na tom, když na telefon nereagují, starší považují za nezdvořilé, když jim někdo na nepřijaté volání nedopovídá.

„Jsem vždycky nervózní, když mi syn nezvedá telefon. Je stále v autě, dělá obchodního zástupce, jezdí po celé republice. Volám, nereaguje, já čekám, chápu, že má práci. Jenže nereaguje třeba celý den a já si začnu představovat katastrofy, že se naboural a tak. Pak je samozřejmě naštvaný, když mu to řeknu. Ozve se třeba za dva dny a o tak, že mi napíše esemesku s otázkou, jestli něco nepotřebuju. Napíšu, že ne. No a to je moje běžná komunikace se synem. Smutné, ne?“ zamýšlí se sedmašedesátiletá Jana.

Stanice BBC zveřejnila průzkum společnosti Upswitch, podle nějž sedmdesát procent Evropanů ve věku osmnáct až třicet čtyři let považuje telefonování za nepříjemné a zbytečné. „Mladí lidé si nezvykli mluvit po telefonu, není to pro ně norma, více než polovina z nich uvádí, že nečekaný telefonát pro ně znamená obavu ze špatných zpráv,“ komentovala průzkum psycholožka Elena Touroniová.

„Částečně to může souviset s citlivostí mladé generace, s tím, že si mnohé problémy velmi berou k srdci. Ale hlavní příčinu bych viděla v tom, že si na telefonování prostě nezvykli, od mala komunikují přes sociální sítě, jinak než jejich rodiče a prarodiče. My jsme jako holky klábosily přes telefon třeba hodinu, oni jsou tu dobu v kontaktu jiným, virtuálním způsobem. Průvodním jevem je to, že děti nemají velkou slovní zásobu, mnohé začínají mít problém s vyjadřováním. Prostě nejsou zvyklé moc mluvit,“ říká terapeutka Jana Novotná.

O změně vztahu lidí k telefonování se mluví už od roku 2017, kdy se v médiích začal používat výraz Generation Mute a byli tak pojmenováni mladí lidé, kteří přestávají cítit potřebu se stýkat, povídat si osobně nebo aspoň telefonicky. Za přirozenější považují sdílení fotek, různých hesel, zkratkovité vyjadřování typické pro kontakt přes sociální sítě. A často v průzkumech a anketách zaznívá výraz: telefonování nesnáším. Psychologové však upozorňují, že se jedná o jev, který souvisí s tím, že se mnozí mladí lidé nejsou schopni uplatnit, cítí se být nešťastní, nedaří se jim v zaměstnání. Protože přes esemesku či sociální sítě člověk nikdy nevyjádří emoce, není vidět řeč těla. Zkrátka, osobní kontakt a hovor s očí do očí je něco zcela jiného než komunikace online, jenže to mnozí mladí lidé netuší, protože si na osobní hovory nikdy nezvykli.

„Nedávno jsme měli ve firmě mladou kolegyni, která pořád na vše odpovídala esemeskami. Vždy napsala OK. Jenže časem se ukázalo, že ne vše funguje jak má, že některé záležitosti nevyřídila, zkrátka, nebyla moc dobrá pracovnice. Sedl jsem si s ní, popovídali jsme si. Vylezlo z ní, že se u nás necítí dobře, že má pocit, že jí kolegové nedůvěřují, že se necítí být součást kolektivu. Řekl jsem jí, že jestliže odpovídá stále dvěma písmenky, nemůže se divit. Bylo vidět, že nerozumí, o co mi jde, co jí naznačuju. Pak dala výpověď. Písemně, přes mail. Ani jsme jí nestáli za to, že by se rozloučila, řekla, proč odchází. Zřejmě si myslí, že v životě vystačí s esemeskami a výrazem OK,“ vypráví pětapadesátiletý Petr, který je personálním ředitelem ve středně velké rodinné firmě.

Vztah k telefonování je jednou z věcí, která mezi generacemi vyvolává neshody a ukazuje, jaké rozdíly v nich jsou.

Někoho rozčiluje, když mu vnoučátko nezvedá telefon.

Někdo nad tím mávne rukou a jde si na hodinu telefonicky poklábosit s kamarádkou.

Druhá varianta je lepší, nic jiného se s tím dělat nedá a rozčilovat se nad něčím takovým je zbytečné.