Kdysi dávno jsem byl vyslán na služební cestu. Daleko, skoro na druhý konec republiky. V předstihu jsem si zajistil jízdenku do vlaku včetně místenky a vybral si, jako v té době ještě kuřák, samozřejmě kuřácký vagón.

Dnes kuřáci jsou považování za jakási zavrženíhodná individua produkující trus, čímž už kdysi J. Neruda mínil popel a vajgly. Říká se, že dnes této neřesti se už zbavil celý pokrokový svět, kouří snad jen slaboši, nějaké ženy a nevědomé děti. Ale tehdy kouření patřilo k jakési společenské povinnosti. I skuteční nekuřáci občas přijali nabídnutou cigaretu a ač jim nechutnala, aspoň předstírali sounáležitost s většinou.

Nastoupil jsem a obsadil své místo v kupé, kde už byla mladá dvojice. Na další zastávce na druhém konci města přistoupili ještě dva muži. Vlak se vydal na dlouhou cestu. Po nějaké době jeden z mužů vylovil z kapsy krabičku cigaret, ale zarazil se pohledem na tu mladou ženu. Ona byla v pokročilém stupni těhotenství, čehož jsme si také už povšimli. A též, že ji není dobře a že velmi trpí bylo očividné.

Muž chvíli zaváhal a pak ty cigarety zase uklidil do kapsy. Ohleduplně k té ženě se projevil, jenže vyvolal Pavlovův podmíněný reflex u nás ostatních. Teď jme zase trpěli my a chuť na cigaretu se stupňovala. Nejméně vydržel její partner. Vstal, vyšel na chodbičku, tam si pootevřel okno, zapálil si a slastně vyfoukl kouř oknem ven. A my ostatní okamžitě následovali za ním. Ta úleva! A jak jsme si radostně oddechli!

Jenže ta slast netrvala ani na tři, čtyři šluky. Pozorná paní průvodčí bděla a ihned konala. Přiletěla odněkud, ani koště nepotřebovala, jak rychle tam byla. A hned: „Jeden dva, tři a čtvrtý. Tak pánové, a bude to za pokutu, každý z vás mi dá 30 Kčs!“

„Ale, no přece, ta paní tam v kupé“, snažili jsme se vysvětli příčinu našeho trestného konání. Byla neúprosná, ač sama žena, neměla slitování. „Tak pánové, bude to? Nebo …!“ Hrozby byly vážné, neuspěli jsme ani s argumentem, že jsme přece v kuřáckém vagóně. Oponovala, že kouření je povoleno jen v kupé, nikoliv už na chodbičce, ta že je považována za nekuřáckou.

Orgán má vždy pravdu a tak jsme pokutu zaplatili. Jenže ta gravidní žena měla ještě více utrápený obličej při pomyšlení, že to všechno vzniklo jen z naši ohleduplnosti k její osobnosti a stavu v němž se nacházela.

Jistě, paní průvodčí pouze konala svou povinnost. O míře její horlivosti jsme pak tiše uvažovali individuálně. Hlavou se honily myšlenky různé. Ta veřejně publikovatelná je snad jen jediná. Platnost pořekadla, že každý dobrý skutek má být po zásluze – potrestán.