„Dědečka zítra pouštíme domů.“

„Ale vždyť není schopný jít sám na záchod, nechodí.“

„No ale to není důvod, aby tady ležel. My jsme nemocnice, ne domov pro seniory.“

„Ale on žije sám. Kdo mu pomůže?“

„Nezlobte se, ale to není má starost. Z medicínského hlediska už není důvod k hospitalizaci. Sestra vám vysvětlí, jak mu dávkovat léky. Dávat injekce zvládnete, ne?“

„Ale my pracujeme, nemůžeme se o něj starat.“

„Když tak si zajděte za sociální pracovnicí a poraďte se o možnostech pomoci. Na shledanou.“

Takový hovor mezi příbuznými nemocných a lékaři je častý. Situaci, kdy se člověk ocitne závislý na pomoci druhých a přitom už není důvod, aby byl v nemocnici, zažije někdy v životě téměř každý, ať už v pozici pacienta nebo jeho rodinného příslušníka.

„Byli jsme bezradní. Maminka byla vždycky zdravá, soběstačná. Pak upadla, zlomila si krček a už nikdy nebyla jako dřív. Padala, neustále měla nějaká zranění. K tomu se přidala rakovina. Vždy ji sanitka odvezla do nemocnice, tam ji dali trochu do pořádku a vrátili ji domů. Jenže ona už sama doma být nemohla. Nejhorší bylo, když mi telefonovali ze špitálu, že ji propouštějí, já byla na služební cestě v Německu a manžel byl zrovna v Praze. Uprosili jsme doktora, ať mámu ještě den v nemocnici nechá, než se vrátíme, ale připadala jsem si, jako bych se jí chtěla zbavit, jako bych se o ni nechtěla starat,“ vypráví devětapadesátiletá Hana.

Pokud člověk pracuje nebo je sám nemocný a cítí, že není schopen se o příbuzného starat, často má výčitky, pocity selhání a dostává se do situace, kterou považuje za bezvýchodnou. Souběžně s tím, jak populace stárne, se však o tomto tématu čím dál více mluví a přibývá možností, kde se poradit či hledat pomoc.

„Nejčastěji se na nás obracejí rodinní příslušníci nemocného, jehož zdravotní stav se horší, případně se blíží jeho propuštění z nemocnice a oni hledají možnosti, jak dále pečovat,“ říká Hana Haráková, zakladatelka a předsedkyně správní rady nadačního fondu Umění doprovázet. A pokračuje: „Čím dál častěji se na nás obracejí rodiny, které chtějí pečovat o svého blízkého doma, doprovodit ho v jeho posledních týdnech či dnech a netroufají si, protože s tím nemají zkušenost. Probereme s nimi možnosti pomoci a oni se mohou v klidu rozhodnout, jak postupovat.“

V nejtěžší situaci bývají lidé, kterým lékař oznámí, že jejich blízkému už nemá jak pomoct. Že je léčba ukončena a dotyčný může být propuštěn domů. Přání zemřít doma přitom vyslovuje naprostá většina lidí, dokladuje to řada výzkumů a anket na toto téma. Pro příbuzné se však mnohdy jedná o šok, který se mění v bezradnost.

„Ošetřující lékař by je měl informovat o možnostech následné – palitativní, hospicové péče v daném regionu. O domácí hospicovou péči může zažádat i rodina samotná. Důležitou podmínkou je, aby byl v rodině k dispozici aspoň jeden pečující či více. Před kontaktováním hospice je dobré mít připravenou lékařskou zprávu, seznam léků a shrnutí zdravotního stavu,“ vysvětluje Hana Haráková.

Poradenská linka nadačního fondu Umění doprovázet funguje již dvanáctým rokem a její pracovníci radí právě lidem, kteří se v takové situaci ocitli. Lidé na ní najdou odpovědi, rady, ale také doporučení nejen praktická, například, kde si půjčit různé pomůcky nezbytné pro péči, ale také například, kde získat psychickou podporu. Protože domácí péče o těžce nemocného umírajícího příbuzného nezřídka končí tak, že se psychicky i fyzicky zhroutí pečující, pokud si nabral úkolů příliš mnoho a odmítal si nechat pomoct.

„Když někdo zjistí, že péči nezvládá, není to selhání,“ říká Hana Haráková. „Péče o blízkého v konečné fázi života je jedna z nejnáročnějších životních situací. Je normální a zcela v pořádku, když se cítíte vyčerpaní a máte pocit, že to už nezvládnete. Běžnou součásti domácího hospice jsou podpůrné sociální služby, například terénní odlehčovací služby, asistenční služby. Některé organizace můžou zprostředkovat i dobrovolnictví pro krátkodobé vystřídání v péči o pacienta, které vám umožní si na chvíli vydechnout,“ vysvětluje.

Nejhorší řešení situace, když je třeba se postarat o vážně nemocného či přímo umírajícího blízkého, je postoj: všechno zvládnu, jsem hrdina, nepotřebuju ani radu ani pomoc, je to moje povinnost a nikomu cizímu do toho nic není. Na ten zpravidla doplácí celá rodina.

Naopak rodiny, jejichž členové se dokážou domluvit, respektují přání a představy nemocného a navíc se poradí s odborníky věnujícími se této problematice, zpravidla tuto těžkou situaci zvládnou se ctí.