Aninka se šla podívat, co se děje. Vrátila se rozrušená, že prý nás okupují Rusové, že přijeli sem tanky. Ve svých 10. letech jsem si napřed myslila, že přijeli přímo sem k Hracholuské přehradě a že nás tady pobijí, ale to Aninka nade mnou zakroutila hlavou, že tady u řeky nejsou.

Nastal konec prázdnin, odjezd do Prahy a my děti pomalu začínaly svým dětským rozumem chápat, co to znamená, že přijeli „Rusáci“. Cestou domů kolem Národního muzea a dál po Vinohradské třídě jsme u Československého rozhlasu viděly kulky ve zdech, v Riegrových sadech koukaly na ruské tanky, před nimi stáli vojáci. V oknech zněly písně Karla Kryla „tak vás tu máme bratři, vnuci Stalinovi, poslové noci, která do zad bodá dýku….dnes ne tak jako včera, dnes už bez šeříků….“

Paní učitelka z družiny s námi rychle procházela kolem tanků do parku. Pročítaly jsme si nápisy na zdech: Okupanti, jděte domů – tento nápis byl v ruštině. V češtině nápis: 20 let jsme vám lezli do prdele a teď vás máme v zádech.

Přišel leden, upálení Jana Palacha. Pár statečných stávkovalo nahoře na Václavském náměstí. Babička vzala nás dvě se sestrou každou za jednu ruku a rozhodla se jít stávkující také podpořit. Říkala si, že staré ženě nikdo neublíží a dětem už vůbec ne. Pamatuji si, jak jsme tam s babičkou stály ve stanu, babička s nimi mluvila, ale o čem spolu mluvili, co jim tenkrát babička říkala, to jsme jako děti nechápaly. Pamatuji si jen, že do stanu vešel muž a přinesl všem čaj volajíc: „Kluci, tady máte horký čaj“. Viděla jsem jen zažloutlé prsty od cigarety mladého kluka, co tam seděl a s třesoucíma rukama kouřil. Babičce říkal, že nic nejedl.

Určitě byl mezi nimi Jan Zajíc, co se po Janu Palachovi upálil. My děti jsme tu hloubku dospělých nechápaly. Škoda.