Nelenošit, nepromarnit život, stále se učit něco nového, mít hodně zážitků. Lidé, kteří se řídí těmito pravidly jsou považováni za úspěšné, sympatické. Ideální je, když k tomuto životnímu stylu ještě propagují současný módní trend s názvem sebeláska. Tedy neustále zdůrazňují, jak mají rádi sami sebe, jak o sebe pečují, jak se cítí býti spokojení a šťastní.

Ve skutečnosti mnoho z těchto lidí trpí pochybnostmi, trápí se a nezřídka vyhledají odbornou pomoc kvůli psychickým problémům. Týká se to zejména těch, kteří podlehli dojmu, že je nutné být na sebe přísný, náročný, stále světu dokazovat, že jsou nejlepší. A je jedno, o jaký jde obor. Může se to týkat třeba dámy, která chce být nejlepší babička na světě stejně tak jako dámy, která chce kamarádkám ukázat, že umí nejrychleji zhubnout.

Psycholog Slavomil Hubálek říkával, že nejdůležitější v životě je zvládnout to sám se sebou a ostatní se už pak poddá. Mínil tím, že lépe se mají lidé, kteří mají správně nastavené sebevědomí, sebeúctu a sebedůvěru a tudíž netouží okolí ani sami sebe přesvědčovat, že jsou nejlepší a předvádět co vše dokážou. Problém je v tom, že přibývá lidí, kteří si kladou vysoké cíle a když se jim je nepodaří naplnit, upadají do depresí, trápí se tím, že selhali, že nejsou dost dobří.

Zkušenost s tím mají odborníci z různých oborů.

„Obecně mám pocit, že na sebe s redukcí váhy klienti hrozně tlačí, jsou na sebe velmi nároční. Stojí za to k redukci a k sobě samému přistoupit všímavě a s laskavostí. Pak jde vše lépe,“ říká Jana Šimečková, lektorka kurzů společnosti STOB, která pomáhá lidem hubnout a poznat zdravý životní styl. Právě v tomto oboru si poradci a lektoři v poslední době často všímají, že si lidé kladou příliš vysoké cíle, téměř nesplnitelné úkoly a pak jsou naštvaní sami na sebe, když se jim nedaří.

„Moje zkušenost je taková, že změna životního stylu je možná v každém věku. Ale mám často klienty co prostřídali každou takzvaně zázračnou dietu co byla zrovna moderní a pak je pochopitelné, že mají pocit, že není možná trvalá změna. Zhubli leckdy i 200 až 300 kilogramů za život. To je pro mě neskutečné číslo, ale vlastně je nikdy nikdo nenaučil váhu udržovat. Celý život tedy buď hubnou, nebo přibírají,“ vysvětluje Jana Šimečková a připomíná, že člověk by měl být především vnímavý sám k sobě, poradit se a zároveň sám odhadnout na co stačí a na co ne.

Tady je příběh jednašedesátileté Michaely, která dříve vždy zastávala názor, že člověk má být sám na sebe přísný. „Zapojila jsem se na Facebooku do skupiny, která se chlubila, kolik nachodila kilometrů. Byly v ní mé kamarádky. Říkaly mi, že jsem líná, že se mám hýbat. Podlehla jsem tomu tlaku a začala hodně chodit. Odneslo to moje nemocné koleno. Když mi pak kamarádka volala a ptala se, co dělám, řekla jsem, že odpočívám. Odpověděla, že jsem nemožná, líná, že jsem ještě moc mladá na to, abych odpočívala. Tak jsem s ní vyrazila na výlet. Tím jsem si koleno odrovnala úplně. Lékaři mi vynadal. Měl pravdu. Podlehla jsem pocitu, že musím stále s někým soupeřit, být na sebe tvrdá. Nemusím. Od té doby se nestydím za to, že někdy odpočívám a nemám na nic náladu,“ vypráví.
„Co my se lidi snažíme naučit, je uvědomit si, že když jeden den selžu, tak je to přirozená součást lidského života, ale že v každé minutě anebo v každém následujícím dni mám zase příležitost to udělat nějak jinak,“ vysvětlil psycholog Miroslav Světlák v pořadu Host Lucie Výborné v České rozhlase.

K tomuto názoru se v poslední době připojuje čím dál více lidí. Mnozí odborníci vidí důvod toho, že psychologové a nejrůznější terapeuti mají pořadníky plné nespokojených lidí, kteří si neumí poradit sami se sebou, právě v tom, že v módě je být na sebe nároční. Kdekdo chce být dokonalý, zdolávat vysoké kopce a vysoké cíle. Jenže někdy je lepší zdolat malý kopeček a zdánlivě malý cíl, nevyčerpat všechnu energii, ale nechat si nějakou do zásoby.