Zná to snad každý, kdo žije nebo nějakou dobu žil sám. Svobodní, rozvedení, ovdovělí. Lidé, kteří málo chodí do společnosti, preferují ticho, samotu a klid. Jejich známí a blízcí jim často radí, že by svůj styl života měli změnit. To znamená nebýt sami. Stává se, že lidé pak podlehnou nátlaku a skutečně se snaží najít si spřízněnou duši. Jenže zjistí, že to není jednoduché. Nedaří se jim seznámit se s nikým, kdo by je zajímal, přitahoval. A časem podlehnou pocitu, že je to jejich chyba, že je s nimi něco špatně.

„Lidé  bývají překvapeni, když si někoho nenajdou už po pár týdnech. Seznamování ale obvykle trvá měsíce až roky,“ říká terapeutka a socioložka, Markéta Šetinová.

Jenže mnozí lidé jsou ovlivněni současnou zrychlenou dobou a zvykli si, že vše je snadno a rychle dostupné. A jsou překvapeni, že partner či partnerka se nedají sehnat stejně rychle jako zboží z e-shopu či informace z internetu.

Z několika průzkumů vyplynulo, že třetina lidí ve věku nad 65 let má pocit, že žije osaměle. A téměř polovina starších 75 let se vyjadřuje ve smyslu, že se nemá komu svěřovat se svými problémy.

„Partnera či partnerku často hledáme právě proto, že se cítíme být osamělí, že se chceme někomu svěřit, popovídat si. Očekáváme od nich pochopení, podporu. Navíc lásku. A ještě navíc nám ten člověk musí být sympatický, líbit se nám, přitahovat nás, vonět nám. No ale to je značně náročný požadavek, potkat někoho takového se rovná přímo zázraku. Proto bychom si neměli myslet, že se seznámit se s někým takovým je jednoduché, že se to stane rychle, hned, jak si usmyslíme,“ říká terapeutka Jana Novotná s tím, že nás k pocitu, že vše musí jít rychle, vede život spjatý s internetem, se sociálními sítěmi.

„Po pěti letech single života jsem už nechtěla dál poslouchat mámu a sestru, že si mám někoho najít a opravdu jsem to zkusila. Dala jsem si profil na seznamku, začala jsem odpovídat mužům na jiných seznamkách. Po roce psaní a pár schůzkách jsem došla k závěru, že jsem ošklivá, stará, nudná, nikdo o mě nestojí a dostala jsem se do slušných depresí,“ vypráví pětapadesátiletá Monika. „Kamarádka psycholožka mi naštěstí vysvětlila, že kdybych našla prince na bílém koni hned během prvního roku seznamovacích pokusů, bylo by to divné a že naopak je normální hledat toho pravého třeba roky. Nebo ideálně cíleně nehledat, spíše se jen nebránit novým zážitkům, cestám, kontaktům s novými lidmi. Tak už vím, že říct si – teď si někoho najdu – je to nejhorší, co člověk může udělat,“ dodává.

Dříve bylo jednodušší se seznámit, lidé více chodili do společnosti. Pod tu větu se často podepisují lidé středního a vyššího věku, kteří se seznamovali na diskotékách, na tanečních zábavách, v barech. Naopak, jednodušší je to nyní, vždyť existují sociální sítě. Tak jim oponují ti, kteří naopak preferují hledání lásky přes různé internetové seznamovací platformy. Pravda je, že možností, jak se seznámit, je nyní hodně a právě mnohými zatracované sociální sítě jsou velmi často prostorem, kde si lidé jeden druhého všimnou, sledují se navzájem, nezávazně konverzují.

„Sociální sítě jsou na seznamování skvělé, ale jestliže to vypadá slibně, je dobré jít co nejdříve se potkat osobně. To řekne mnohem víc. Jinak hrozí, že se zamilováváte do představy, kterou si o tom člověku vytváříte,“ říká terapeut Honza Vojtko.

Což se pak projevuje tím, že jsou lidé z osobního setkání zklamaní. Tak hezky si psali, žertovali, flirtovali, posílali si fotky, na kterých vypadají dobře a pak najednou při osobním setkání debata vázne, jeden druhému se moc nelíbí, kouzlo je pryč.

„Ale to nemusí být důvod, aby člověk podlehl zklamání, pocitu, že není schopen se seznámit. Berme to tak, že se s někým jdeme potkat, ne se cíleně seznámit. No a uvidíme, co z toho bude,“ říká terapeut.

Když pětašedesátiletý Petr ovdověl, dcery mu po dvou letech daly profil na seznamku. Neustále ho nabádaly, aby si našel přítelkyni, aby si ještě užíval života. „Pořád říkaly, že máma by nebyla ráda, kdyby viděla, že jen sedím doma. Měly pravdu. Když žena odcházela po dlouhé nemoci, říkala, že se nemám uzavírat před světem, že si mám zbytek života užít. Tak jsem zkusil několik schůzek, ale žádná paní mě nezaujala tak, abych si ji chtěl pustit do života,“ vypráví Petr a pokračuje: „Dcery se pořád ptaly, jestli už někoho mám. Dávaly mi najevo, že chyba je ve mně, že jsem snad moc náročný nebo nevyvíjím dostatečné úsilí. Bylo to úmorné. Chovaly se, jako bych si za každou cenu musel někoho najít. Copak se to ale dá za pár měsíců? Za rok? Vždyť to je zázrak, když se potkají lidé, kteří si sednou. Nakonec mě to otrávilo tak, až jsem se dcerami pohádal. Vyříkali jsme si to, a už na mě netlačí.“

Nátlak, rady, poučování. To je to, co je nepříjemné ve většině životních situací a v případě života o samotě dvojnásob. Takže opatrně s větami typu: Ty pořád ještě nikoho nemáš? Proč jsi pořád ještě sám? Copak ty si neumíš nikoho najít?