Vždycky jsem je trávila společně svou o dva roky mladší sestrou. Většinu času jsme společně pobývaly u rodičů mé maminky v Jilemnici, v malém městě v Podkrkonoší. I můj tatínek pocházel z Jilemnice, a tak jsme tam měly většinu svých příbuzných.

Prázdniny začínaly vždycky stejně. Nejdříve nás čekala minimálně čtyřhodinová, v našich dětských představách nekonečně dlouhá cesta vlakem z Pardubic do Jilemnice. Vlaky tehdy jezdily pomaleji a cesta byla zpestřená dvěma a někdy dokonce třemi přestupy. A cestou jsme se starali o spoustu zavazadel. Kromě běžných věcí jsme na prázdniny totiž stěhovali i své aktuální domácí mazlíčky. Jednou to byly želvy v krabicí, jindy morče v tašce nebo ptáčci v kleci. Rodiče byli důslední, musely jsme se postarat o svá zvířátka postarat i o prázdninách. Když jsme v cíli cesty všichni vystoupili z malého motoráčku, oddechli jsme si, že to máme konečně za sebou. A vrhli se k dědečkovi, který už netrpělivě přešlapoval u nádražní budovy s dvoukolým vozíkem na naše zavazadla. S nekonečnou vynalézavostí navršil všechny kufry, tašky a krabice na vozík a všichni jsme se vydali na cestu přes celé město. Prázdniny konečně začaly!

Dnes je tato budova součástí Krkonošského muzea v Jilemnici. V době mého dětství v ní byly byty a v jednom z nich bydlela moje babička a dědeček. Pro mě je to místo mého raného dětství a školních prázdnin.

Dědeček s babičkou bydleli v jedné z hospodářských budov jilemnického zámku, která byla kdysi přestavěna na byty. Já i sestra jsme se v Jilemnici narodily a žily jsme tam do mých tří let. I poté, co jsme se s rodiči odstěhovaly do Pardubic, rády jsme se do Jilemnice vracely. Pro trávení volného času to bylo místo skoro ideální. Stačilo jen vyběhnout na dvůr, proklouznout dírou v plotě a octly jsme v zámeckém parku. Pokud si dobře pamatuji, park nebyl tehdy ani příliš navštěvovaný ani udržovaný. Ale pro nás to bylo zajímavé místo pro naše dětské hry a drobná dobrodužství. Setkávaly jsme se tam s místními dětmi a účastnily se různých her i drobných lupáren. Třeba před budovou zámku jsme si oblibou zkoušely svou rovnováhu při chůzi na obrubě bývalého jezírka s vodotryskem. Bohužel v něm nebyla voda, a tak případné pády byly hodně tvrdé.

Takto vypadá hlavní budova Krkonošského muzea v Jilemnici dnes. Obruba kolem jezírka je tam stále, ale dnes už bych po ní nechodila ani náhodou!. 

V prostoru za zámkem bylo tehdy vybudováno něco jako letní kino. Někdy se tam promítaly filmy, občas tam bývala nějaká hudba nebo estráda. Ale v době, kdy se tam nic nedělo, tam byla k dispozici spousta opuštěných laviček, která nás inspirovala k různým soutěžím a občas i k lotrovinán. I opuštěné pódium se občas stalo výzvou k napodobování tehdejších zpěváků nebo herců. V parku byla řada vzrostlých stromů, které byly vysázeny ve skupinkách a pod nimi dokonce tam rostly i houby. Dědeček tam chodíval každý den brzy ráno, ještě než šel do práce. Pokud jsme byly ochotné vstát z postele, mohly jsme jít s ním. Houby se tam nehledaly, stačilo jen systematicky proběhnout známá místa a sbírat.

Kromě zábavy jsme však se sestrou mívaly o prázdninách i řadu povinností. Každé všední ráno jsme vyrážely s bandaskou do obchodu pod náměstím pro čerstvé mléko a pečivo. Babičce jsme pravidelně pomáhaly při vaření, obracely seno na zahradě, česaly třešně, sbíraly maliny, borůvky, ostružiny i houby a hlavně se podílely na jejich nekonečně dlouhém a nudném zpracovávání. Košík plný hub byl po návratu z lesa skoro samozřejmostí, ale jejich nekonečné čištění, krájení na tenké plátky a sušení nás vůbec nebavilo. Jen babička byla spokojenější a spokojenější, když ve spíži stály vyrovnané láhve s čerstvou malinovkou a spousty naplněných kompotových sklenic! A právě se sběrem malin je spojena jedna dramatická příhoda!

Léto bylo v plném proudu, já, sestra a dědeček jsme vyrazili na maliny do nejbližšího lesa. I přes velké vedro jsme všichni byli v dlouhých kalhotách a s dlouhými rukávy, protože se budeme prodírat pasekami plnými maliníku. A hlavně každý měl velkou plechovou bandasku, kterou bylo třeba naplnit malinami až nahoru. Na okraji paseky jsme se pro jistotu domluvili, kde se s plnými bandaskami sejdeme. A s potlačovaným úšklebkem jsme si se sestrou vyslechly i stará známá varování před různými hrozbami lesa. Přece nejsme malé holky a nesbíráme maliny poprvé! Moje bandaska byla už skoro naplněná, moje myšlenky byly někde zatoulané, když jsem najednou zaslechla podivný zvuk, který do lesa rozhodně nepatřil. Nejdříve mě vyděsil, ale pak mi došlo, že někdo tluče klackem do kmene stromu. Něco se děje!

Vymotala jsem se co nejrychleji z maliní. U smrku, kde jsme se pravidelně po sběru scházeli, stál dědeček a moje sestra. Já jsem v tu chvíli musela vypadat jako velký vyděšený otazník. Byla to posledních pár klidných vteřin, než jsem pochopila, že se dědečkovi stalo to, před čím nás vždycky varoval. Neodolal, chtěl si smlsnout na té největší a zaručeně nejchutnější malině a nevšiml si, že na ní zespodu sedí vosa. Dostal žihadlo do jazyka, a hned věděl, že je zle. Z jeho mumlání jsme pochopily, že se musíme co nejrychleji vrátit do civilizace a vyhledat pomoc. Jinak se náš milovaný dědeček může udusit. Následoval ten nejrychlejší úprk z lesa, který jsem kdy zažila. Navíc doprovázený velkým strachem z toho, co se může stát. Za poledního vedra jsme téměř prolétli úvozem vedoucím zpět do města, kupodivu stále s plnými bandaskami malin v rukou. Dědeček měl viditelně oteklou hlavou, již nemohl mluvit, a tak nám jen rukou naznačil, že se máme pokračovat samy domů. Sám se vydal úvozem směrem k nemocnici. S velkými obavami jsme o celé události referovaly babičce a čekaly, kdy se dědeček objeví.

Co se dělo dál, jsme se dozvěděly až následující den. Dědeček nezamířil do nemocnice, jak jsme očekávaly, ale vydal se do nejbližšího hostince. Tam si poctivě chladil nejen ledem hlavu a tvář, ale i jazyk léčil studeným pivem až dlouho do noci. Domů přišel pro jistotu až ráno. Viditelně bez následků. Pokud tedy nepočítám rozrušený rozhovor prarodičů, na který se pro jistotu před námi zavřeli ve velkém pokoji.

Můj dědeček se vyučil černému řemeslu, ale provozoval desatero řemesel. Tehdy, pár let po válce, bylo všeho nedostatek, a tak se některé věci prostě donekonečna opravovaly, vylepšovaly nebo dokonce vyráběly na koleně. Pamatuji se, že dědeček z různě posháněných dílů smontoval dokonce elektrickou pračku, kterou pak babičce kdekdo záviděl. Sousedé mu přinášeli na opravu nefungující žehličky nebo jiné drobné přístroje, ale řadu oprav prováděl dědeček i na místě. A já jsem mu u toho během asistovala. Naučil mě znát jména všech nástrojů, které nosil ve velké černé kožené brašně. Bylo to od něj velmi prozíravé. Když byl na žebříku či na lešení nebo někde pod strojem, mohla jsem mu požadované nástroje podávat. Návštěvy u zákazníků byly pro mě příjemným zážitkem, většinou jsem od nich dostala něco dobrého na zub.

Dědeček dostavěl malou zahradní chatičku a hrdě se před ní (se mnou) nechal vyfotit.

Koncem každého léta se v průjezdu u domu objevily klády, a to znamenalo jediné. Bude se připravovat dřevo na zimu! Dědeček nejdříve pořezal dřevo na cirkulárce, kterou si mimochodem také sám vyrobil. A pak štípal špalky na polínka. My holky jsme nakládaly dřevo do košů, a pak jsme se ho v dřevníku snažily vyrovnat do řad tak, aby byly stabilní. Říká se to jednoduše, ale byla to únavná a jednotvárná piplačka, než se celý dřevník zaplnil. A když se některá stěna z polínek v poslední chvíli rozsypala, bývalo to i k pláči.

Zajímavým momentem prázdnin bývala jilemnická pouť, která se konala někdy začátkem srpna na svatého Vavřince. Pár dní před poutí za námi přijížděli i rodiče, aby s námi strávili svou dovolenou. Maminka většinou sebou přivezla zbytky látek zakoupených v podnikové prodejně a babička se svou sestrou z nich šila mně i sestře šaty. S cílem nás na pouť pěkně vyšňořit. Když jsme byly větší, tak jsme se tuto snahu snažily nějak překazit, protože se nám ušité šaty zdály prostě staromódní. Před poutí také probíhal důkladný úklid, leccos se vylepšovalo a zdobilo. Pamatuji si, že jednou dokonce můj tatínek vymaloval ten největší pokoj včetně vysokého klenutí, jindy zase natíral podlahy. Maminka umývala okna a prala záclony, já se sestrou jsme pomáhaly babičce s pečením. Každý rok se předem pekly bábovičky a rohlíčky, které se až den před poutí plnily krémem a zdobily jablečným rosolem. A hlavně se nesměly předem ochutnávat.

Babička a dědeček se svými vnoučaty. Fotografie byla určitě pořízena o některé Jilemnické pouti.

Na pouť přijížděli či přicházeli i další příbuzní, hlavně synové s rodinami. Po dobrém obědě jsme většinou vyrazili na náměstí, kde byly kolotoče, houpačky a další atrakce. A hlavně spousta dalších příbuzných a známých, se kterými museli rodiče prohodit pár slov. Mě a sestru většinou zaměstnali pojídáním cukrové vaty, kterou jsme se ulepily tak dokonale, že jsme se musely vrátit domů a důkladně umýt.

Jednoho léta však byly letité pouťové rituály narušeny nečekanou událostí. V sobotu ráno jsme se sestrou vyrazily jako obvykle na ranní nákup. S dvoulitrovou bandaskou na mléko a se dvěma nákupními taškami, protože na lístečku bylo napsáno mnohem více položek než obvykle. Kousek od domu, před hlavní bránou do zámeckého parku mou sestru oslovil neznámý muž, který tam postával.
„Nejsi ty náhodou dcera Blahušky?“ zeptal se. Překvapilo nás to, ale jen jsme se zastavily, mlčely a hleděly do země.
„Naše maminka se jmenuje Blahoslava.“ vykoktala jsem nakonec já, když se muž zeptal opakovaně.
„Myslel jsem si to, ta malá je Blahušce hodně podobná.“ zhodnotil neznámý vzhled mojí sestry.
„A je maminka doma?“ vyptával se dál. Přikývly jsme, ale moc nám do řeči nebylo.
„Tak jí vyřiďte, že se po desáté hodině zastavím. Teď je na návštěvu ještě moc brzy.“ uzavřel muž svůj pokus o rozhovor s námi, otočil se a zašel do parku.

Rozebíraly jsme to se sestrou celou cestu do obchodu i zpět, ale nemohly jsme přijít na to, kdo by to mohl být. Po návratu domů jsme to samozřejmě mamince oznámily, ale ani ta nám k tomu nic bližšího nemínila sdělit.
„Když si počkáte, až přijde, tak se dočkáte.“ odsekla, když jsem naléhaly příliš. Dodnes nevím, zda tušila, kdo to za ní chce přijít. Se sestrou jsme nenápadně hlídaly hodiny a onen muž opravdu zaklepal na dveře krátce po desáté. Hned bylo jasné, že se z minulosti dobře zná nejen s naší maminkou, ale i s naší babičkou. Hořely jsme zvědavostí, co se bude dít, ale babička nás strategicky odclonila na zahradu. Najednou jsme musely pomáhat při sekání trávy pro králíky a jejich krmení. Když jsme se vrátily zpět, neznámý muž byl už pryč. A nikdo z dospělých nebyl ochoten ukojit naši zvědavost. Až v neděli večer, kdy všichni příbuzní odjeli a pouť pomalu končila, nám maminka prozradila, že toho muže znala ještě předtím, než poznala našeho tatínka. Léta se neviděli a najednou se v jejím životě znovu objevil! A víc jsme se nedozvěděly. Jen jsme se domýšlely, že si to rodiče pravděpodobně vyjasnili mezi sebou a nás děti do toho nijak nezatahovali.

Tato fotografie je z Jilemnického koupaliště z roku 1964.

Dozrávající lískové ořechy, velké šťavnaté ostružiny i červenající se šípky na keřích kolem cest byly nepřehlédnutelnými příznaky končících prázdnin. Na skříních bublaly demižony s kvasícím ostružinovým vínem a sem tam nás obšťastnily nějakým tím výbuchem. Babička rovnala do bedýnek vystlaných dřevitou vatou sklenice s kompotovaným ovocem, láhve malinovky i pytlíky sušených hub. Vše bylo určeno na přesun do Pardubic, kam jsme se ke konci prázdnin společně s rodiči musely vrátit. Všechno prostě jednou skončí. I prázdniny.

Barevné fotografie: Z webu: mestojilemnice.cz, černobílé fotografie - archiv autorky