S kamarádkami jsme chodily bruslit na stadion do Litvínova. Okukovaly jsme kluky, zkoušely skákat kadety, přešlapovat na obě strany, jezdit pozadu. A vyčíhly jsme si hodiny, kdy na ledě trénovali dorostenci. Nikoho jsme neznaly, přesto každá  "adoptovala" jednoho hráče. Klíčem pro výběr bylo číslo na dresu. Já si vybrala 11. Tuším, že se jmenoval Staněk, ale uteklo tolik vody, a moje paměť pro tuto situaci zkolabovala, takže za jméno neručím. Bohunka si vyhlédla 14, později litovala, že se více neangažovala. Za ní se skrýval Ivan Hlinka. Nevyvíjely jsme žádné aktivity, jen jsme chodily, jak se říká, na čumendu. Kluci o naší existenci neměli páru.

Chodila jsem na zápasy a fandila pochopitelně Litvínovu. V době vysokošlských studií jsem v Praze šla na zápas mých oblíbenců se Spartou. Na tribuně jsem seděla s kamarády, zarytými sparťany. Už při příchodu jsem zaregistrovala jejich postranní úšklebky, špitání a pohrdavé kroucení hlavou. Na moji otázku, co jsem jim provedla, jsem dostala odpověď. Prý si velmi troufám přijít do sparťanského kotle v barvách jiného klubu! Při oblékání jsem si neuvědomila, že litvínovské hokejové barvy jsou žlutá a černá, já měla žluté kalhoty a černý svetr. Zápas jsem přežila, asi i proto, že Litvínov tehdy prohrál.

Již mnoho let na hokejové zápasy nechodím. Ale když hraje národní tým, zejména při mistrovství světa, většinu zápasů sleduji v televizi. Pravidla hry znám asi jako každý jiný náhodný divák, ale doma často předstírám totální nevědomost hraničící s infantilitou.

"Proč rozhodčí nezapíská, když je puk u mantinelu pod těly hráčů?"

"Protože zašlápnutý puk se už dlouho nepíská."

Sledujeme dění na ledě, když mi přijde, že je u nás dlouho klid. "Fuj, to byl krosček," halasím.

"To nebyl, to bylo zakázané uvolnění. A víš ty vůbec, co to krosček je?" 

Vím, ale odpovím: "Myslela jsem, že když puk křižuje přes celé hřiště. A to slovo se mi líbí."

"Bože, do koho jsi to duši dal," ozvalo se z vedlejšího křesla. A tak jsem pokračovala: "Ofsajd? Jak to pozná, vždyť tam je skrumáž hráčů a všichni se strašně rychle hejbají!" 

Zazněl hvizd a rozhodčí oznámil přesilovku. Naši budou hrát dvě minuty v oslabení kvůli vysoké holi. "Ježiši, copak rozhodčí neviděl, že náš hráč to neudělal schválně?" Ozvalo se: "Jo? Ale ten druhej má rozbitou hubu!" 

Před obrazovkou začnu radit: "Přihraj doprava! Přidej, nebo tě soupře předběhne! Uhni, sic se do tebe strefí! Zklidni hru, potřebujeme vystřídat! Nedej se, vrať mu tu ránu, ať si nezvyká, že mu to projde! Co to bylo? Ta otočka se ti vůbec nepovedla. Přejeď za modrou čáru! Dělej! Nacpi se k brankářovi, ať je vás tam víc, aby tou dírou puk neprošel!"

 "Ty ses minula povoláním. Kdyby byl vyhlášen konkurs na hlavního trenéra národního týmu, a ty ses přihlásila, zvítězila bys, i kdybys soupeřila se Samem Hallamem nebo André Tourignym." "Třeba by to pomohlo. A, kdou jsou ti Sam a André?" "Ten první je trenér Švédů, ten druhý Kanaďanů." "To mi nestojí za komentář," naoko  uraženě jsem odmítla reagovat, ale dodala: "Jo? A když jsi tak chytrej, tak se dívej. Kdyby mě poslechli, tak teď nemuseli dostat gól," snažila jsem se svojí taktikou manžela uzemnit poté, co jsme inkasovali branku.

Po začátku druhé třetiny jsem se v klidu věnovala herním situacím a po nějaké době zjistila, že křeslo vedle mě zeje prázdnotou, zato z kuchyně se ozýval nějaký podezřelý šramot. "Tebe hokej nebaví? A co tam děláš?" vyzvídala jsem. "No, tvoje zasvěcené a odborné komentáře jen tak nerozdýchám, a tak raději zadělávám na chleba," s odzbrojujícím výrazem v obličeji manžel odpověděl.  Vím, že jde o přípravu pšeničného kvásku teď, proces dalšího technologického postupu přijde na řadu až druhý den. Pochopila jsem, že se jedná o demonstrativní aktivitu v očekávání, že budu litovat svých neuvážených slov na téma herních hokejových situací. 

Hokejové mistrovství světa 2024 je minulostí, vyhráli jsme, to snad ví každý od Šumavy ke slovenským hranicím. Sledujem i přenosy jiných sportů, fandíme, "odborně" komentujeme a opravujeme výroky moderátorů. Ale vždy, když zazní česká hymna na počest vítěze, cítíme vnitřní šimrání.