Paní Jarmila dlouho odmítala jít do domova seniorů, přestože už sama svou domácnost nezvládala. Až po delší době vysvětlila vnučce proč: „Nedokážu si představit, že je se mnou ve sprše někdo cizí, že se mě dotýkají cizí lidé, že mi budou pomáhat s toaletou.“

„Babička je prostě dáma a nedovedla se vyrovnat se strachem ze ztráty soukromí. Nakonec z ní vylezlo, že má největší strach z toho, že jí někdo bude asistovat při vykonávání potřeby, odnášet to. Snažila jsem se jí přesvědčit, že v nemocnici je to přece to samé, že když je člověk nemocný, musí mu jiní pomáhat, že to je normální práce pečovatelek. Nakonec jsme vše doladily, pečovatelky jsou velmi empatické a dopřávají jí nejvyšší míru soukromí. Chyba byla v tom, že jsme o tom dříve otevřeně nemluvily,“ vysvětluje její vnučka.

Stejně těžké jako přijímat je i pomoc nabízet. Člověk se snaží, ale když je odmítán, začne cítit křivdu.

„Je náročné nabízet péči a podporu někomu, kdo zatím péči jako potřebnou nevnímá nebo ji nemůže přijmout. Možná by přijetí vnímal jako své selhání, nebo má pocit, že by přijetím ztratil pozici v rodině, pocit nezávislosti a práva rozhodovat o sobě samém. Pokud se člověk něčeho obává, obvykle se brání. Na nabídky reaguje větami: Já žádnou pomoc nepotřebuji, já vše zvládnu sama. Nikoho cizího tady nechci. Vy se mě chcete zbavit. V takových vyjádřeních musíme  citlivě vnímat zprávu o nepohodě druhého, zjemnit svůj přístup, zpozornět a začít se ptát,“ vysvětluje Kateřina Bohatá, která má dlouholeté zkušenosti s poradenstvím na Lince seniorů a je spoluautorkou knihy Z nuly na sto. Ta obsahuje zajímavé příběhy lidí vyššího věku i jejich postoje k situaci, kdy zjistili, že už nezvládají to co dříve.

Když někdo nabízí někomu péči, úplně nejhorší je použít slovo: musíš, nesmíš.

Babi, musíš mít pečovatelku.

Dědo, už nesmíš chodit sám na záchod, tady máš mísu a vždy, když budeš potřebovat, mě musíš zavolat.

Mami, nesmíš si zavírat dveře do koupelny, my chceme slyšet, kdybys volala, že jsi spadla.

Tati, musíš do domova seniorů. Prostě musíš. Tady už být nemůžeš.

Všechny ty věty jsou často  pravdivé, vycházejí z reality a dobře míněné snahy poskytnout příbuzným co možno nejpříjemnější život.

Velmi často však jsou souběžně s tím necitlivé, nepromyšlené, zbytečně emotivní.

„Zařídili jsme babičce pečovatelku a ona si na poslední chvíli umínila, že ji doma nechce. Paní byla zaskočená, my jí už zaplatili dopředu, bylo to trapné pro všechny. Babička se zavřela v kuchyni a řekla, že nevyjde, dokud ta cizí ženská neopustí její byt. No tak se nedivte, že cítíme křivdu, že jsme na ni naštvaní. Víte, co to je sehnat nyní slušnou a spolehlivou pečovatelku? Co by jiní za takovou pomoc dali?“ vypráví čtyřicetiletá Jana. Na otázku, zda předem s babičkou vše dostatečně probrali, odpovídá: „Lepší je člověka postavit před hotovou věc. To by byly řeči nekonečné. Prostě jsme jí sehnali hodnou paní a hotovo.“

„Dokud člověk sám nepotřeboval pomoc, těžko se vžije třeba do pocitu staré dámy, která si vždy zakládala na eleganci, jakési cudnosti a najednou u ní má stát ošetřovatel s mísou a pomáhat jí se svlékáním. Na jedné straně je to přirozená pomoc, na straně druhé pro někoho důkaz naprosté ztráty soukromí, pro někoho až ztráta lidskosti. Velmi záleží na přístupu personálu, ale především rodiny, blízkých, jak si nastaví pravidla, jak takové intimní věci dokážou probrat,“ říká Jana Novotoná, která pracovala v několika domovech seniorů.

Jde o téma, které se týká čím dál více lidí. Jakmile člověk dovrší padesátku, je téměř stoprocentně jisté, že se ho týkat dříve či později bude. Zpočátku bude v pozici toho, kdo se snaží pomoc zajistit, vyřešit problém s tím, že někdo z jeho příbuzných ji potřebuje. A pak se jednou stane tím, komu se příbuzní budou pokoušet nějakou tu pomoc či službu zařídit a on bude říkat totéž, co před dvaceti, třiceti lety sám slyšel: „Dejte mi pokoj, já nikam nepůjdu, nikoho tady nechci, nic nepotřebuju.“

Právě proto je dobré v rodinách na toto téma mluvit. Zavčasu si vyjasnit, co si přejeme, co nás trápí, co nesneseme, co nás děsí, co je nepředstavitelné a co jsme naopak schopni uvážit, přehodnotit, přijmout.