Je to velmi dávno. Skoro 45 let, kdy jsem se musel ženit. Bylo mi kolem 25 let. Tenkrát jsem měl nejvyšší čas. Dnes potkávám čtyřicetileté muže, jak tlačí kočárek s miminkem. Podle mě děti mají mít mladší, čím je člověk starší ,tak na výchovu dětí nemá nervy. Já si nedával pozor a nebylo zvykem, aby dívky používaly antikoncepci. Hned byl človíček na světě. Mělo to jednu výhodu. Pár hned věděl, že mohou mít děti. Dnes je běžné, že starší páry běhají po reprodukčních soukromých klinikách, kde si za to nechají pořádně zaplatit. Byznys je byznys. Stejně jako s alzheimer home a domovy seniorů. Je to jisté podnikání a malé riziko.

Byla svatba a narodil se nám syn. Nehodili jsme se k sobě. Následoval rozvod. Každý založil novou rodinu a narodily se nám děti. S novými partnery jsme přes čtyřicet let. Takže druhá manželství fungují. Po naléhání jsem souhlasil s adopcí svého syna. Myslel jsem si, že to bude pro něho tak lepší. Bude vyrůstat v úplné rodině. O peníze nešlo. Ty jsem si uměl vydělat. Dnes to vidím jinak. Byla to chyba. Nakonec to dobře dopadlo.

Nezapomněl jsem. Zajímal jsem se o něj, jak vyrůstá. Bývalá žena začala věřit v Boha. Hodnotový systém si změnila. Sama mi podala ruku k navázání vztahu s naším dítětem. Jen mě požádala, abych desetileté dívence, mé vnučce, nepletl hlavu. Oslovuje totiž jejího muže dědo. Já jsem pro ni strejda, ale vím, že mě má ráda. Pro syna také nejsem táta. To chápu. Vychoval ho někdo jiný. Oslovuje mě křestním jménem. Za svého biologického otce se ale nemusí stydět. Já jsem sice po několika stáních nakonec rozvod schválil, ale pořád vím, že tam někde na opačném konci republiky mám svého potomka.

Náš vztah se posunul tím správným směrem. Pravidelně se stýkáme. Jezdíme se ženou s nimi na společnou rekreaci. Účastní se mých rodinných slavností. Také je mu známo, že jsem tady, abych mu mohl pomoci. Může se mnou počítat. Tajně doufám, že někdy mě syn osloví táto a vnučka dědo.