Když jí bylo téměř osmdesát, předváděla, že dokáže nohu vymrštit nahoru jako baletka a udělat hvězdu. Vystřihla ji na jevišti jako by jí bylo dvacet. Říká se o ní, že z večírků chodila  po Praze nahá jen zabalená v kožichu. A výčet jejich lásek by vydal na dlouhý seznam. Pomluvy? Přehnané řeči? Vždyť je to jedno. Jaká byla ve skutečnosti stejně věděla jen ona sama.

Narodila se v roce 1913. Touhu se předvádět zřejmě zdědila po mamince, která byla ochotnická herečka. Táta byl železniční úředník a z nápadu, že bude dcerka umělkyně moc nadšený nebyl.

Po gymnázium začala hrát ve smíchovském divadle Aréna, následovala řada dalších scén. Kamarádila se s hvězdami té doby a později uvedla, že jí určitý čas splývá v jeden velký mejdan. V rozhovorech a ve svých pamětech popisuje unikátní kousky, například jak s Adinou Mandlovou vyzkoušely kokain, jak pořádaly divoké večírky a střídaly známosti.

Jenže přišla válka. A ona byla poloviční Židovka. Později vzpomínala, že jí kdosi nabízel roli v německém filmu a když se dozvěděl o jejím původu, už nezavolal. Němci ji předvolali k výslechu. Tvrdila, že jim vysvětlila, že její otec dávno přestoupil na katolickou víru a proto ji propustili. Stáhla se z veřejného života, skrývala se, měla strach.

Začala znovu hrát. Příležitost jí dal Jan Werich. V knize s názvem „… a co jsem ještě neřekla“ je celkem výstižně popsán její vztah k němu. „Myslím, že jsem se Werichovi líbila, ale mně se líbil spíše jemnější a romantičtější Voskovec. Ovšem randila jsem s oběma. Později jsem se dozvěděla, že si to pak v šatně řekli.“

Ljuba Hermanová s Oldřichem Novým a Štefanem Munkem ve filmu "Moje sestra a já". FOTO: ČTK

Její vyprávění a vzpomínky uspořádal v devadesátých letech do knihy spisovatel Ondřej Suchý a jde o velmi barevný obrázek myšlení a života ženy, která se narodila v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Být tak v Hollywoodu, tam by se jí žilo.

Chodila výrazně oblečená, nalíčená, navoněná, působila vyzývavě a později se vůbec netajila tím, že využívá služeb plastických chirurgů, což v šedesátých a sedmdesátých letech rozhodně nebylo tak běžné jako nyní.

Hrála v mnoha zájezdových představeních, v estrádách, kabaretech, rozhlasových a televizních pořadech. Čím dál více se od herectví odkláněla a věnovala se zpěvu, především modernímu šansonu. Václav Havel pro ni napsal úspěšný recitál, spolupracovala snad se všemi významnými umělci.

I když její pověst v soukromí byla poněkud nevalná, uznání kolegů coby zpěvačka rozhodně měla. Jan Werich o ní řekl pro Český rozhlas: „Jak se tak na ni dívám, má kvality jak víno, ona je z velice dobré úrody, z dobré sklizně. A věkem v té lahvici – která je stále půvabná a která má stále docela pěkný tvar – ono to víno nabylo na kvalitě. Já mám takový dojem, že Ljuba Hermanová s přibývajícími léty nabyla ke svému talentu potřebné zkušenosti a že se z ní stalo něco, čemu se říká po celé světě a znamená to velkou chválu – profík.“

Mnohým lidem připadala časem drobátko k smíchu se svou snahou zachovat si zdání věčného mládí, tím, jak předváděla na jevišti hvězdy, mrskala nožkami a chovala se jako nestárnoucí diblík. Jenže na druhé straně, ona taková byla, přesně to potřebovala k životu – udržování se v kondici, cvičení, práci, zábavu. A lásku. Hodně lásky. Vdávala se čtyřikrát. Ani jedno manželství nevydrželo dlouho. Poslední sňatek uzavřela, když jí bylo šedesát dva. Ženichovi bylo třiatřicet. No to bylo řečí. Po rozvodu řekla, že jí nevadí, že si partner našel mladší ženu, že mu to přeje, že jeho i ji má ráda. „No jsou něco jako moje děti, když vlastní nemám. On je vlastně můj syn,“ žertovala.

Prý se občas snažila tvrdit, že je mladší než ve skutečnosti byla a měla zmatek v dokladech. Na druhé straně své touze po mládí hodně obětovala. Kdo ji znal, vzpomínal, že sice dovedla propít noc, ale zároveň zdravě jedla, dávala si hromady zeleniny, cvičila, její kondice byla obdivuhodná.

Zůstala po ní řada filmů, krásných písniček, pomluv, drbů a tajemství. Asi to tak chtěla. Zemřela v roce 1996, přestože se o ní v posledních letech života říkalo, že je nesmrtelná.

A úplně nejlepší je, pokud si ji člověk pamatuje prostřednictvím novináře Jana Petránka, který se s ní kamarádil a poté vyprávěl pro Český rozhlas následující krásnou historku: „Ljuba bydlela na Národní třídě. Dělala návštěvám moc dobré kafe. Jedno takové jsem zrovna pil, když si k ní přišla pro interview elévka z ženského časopisu. Ljuby se neomaleně zeptala: Prozradíte, kolik jste měla v životě milenců? Ljuba se v křesle naklonila, vzala telefonní seznam a hodila ho té zvědavce do klína se slovy: Já to nepočítala, můžete to udělat sama.“

S využitím zdrojů:
Československá filmová databáze
Kniha Ljuba Hermanová: ...A co jsem ještě neřekla

Byly krásné, talentované, úspěšné. Všichni je obdivovali. Přesto se však jejich životy nedají označit za bezstarostné a zábavné. Mnohdy spíše naopak. Seriál „Ty, které jsme milovali“ popisuje příběhy idolů, o nichž se už v mladé generaci moc neví.