Postupem doby začalo v metropoli působit hned několik takových skupin, které si vzájemně konkurovaly a dost často si i přetahovaly své členy. Mezi stálice této scény patřil po jistou dobu manželský pár Antonína a Karoliny Petrnouškových. Nebyl to jednoduchý život, protože „jako kočující umělci putovali po zapadlých pražských hospodách a výčepech, mezi vřavou pijáků, křikem a povykem, ubíjeli své zdraví, talent i životy, v kouři a zápachu.

Antonín Petrnoušek pocházel z Bělé pod Bezdězem, kde se narodil 2. srpna 1845 mlynářskému stárkovi Antonínovi Petrnouškovi a jeho ženě Anně Tůmové. Budoucí kupletista se původně vyučil pilníkářem. Toto řemeslo se u nás rozšířilo hlavně v 19. století a stalo se významným průmyslovým odvětvím.

Antonín se v prvních letech pobytu v Praze živil jako pilníkářský pomocník. Staral se tedy o přípravu materiálu, například o řezání kovových tyčí na správnou délku a tvar, podílel se na broušení i leštění nástrojů a měl pravděpodobně také na starosti jejich odbyt. Antonín však z tohoto solidního povolání zběhl, přestože řada jeho kolegů se řemeslu věnovala nadále, on asi nechtěl zbytečně tříštit síly. Sám navíc i několik oblíbených kupletů v češtině složil, protože byl bytostným „nepřítelem vídeňských odrhovaček“. A i když ho začala sužovat těžká nemoc, „nezarmoutil nikoho, zpíval vždy vesele.“

Na počátku sedmdesátých let se oženil s výrazně mladší pražskou rodačkou Karolinou Schüllerovou, která stejně jako její sestra Marie zpívala, a tudíž se také stala oporou tehdejšího tingl-tanglu. Karolina sklízela obrovský úspěch, přestože byla skutečně velmi korpulentní, což dokazuje nejen dochovaná fotografie, nýbrž i vzpomínka pamětníka: „byla tak otylá, že se mohla ukazovat.“

Karolina Antonínovi porodila čtyři děti, přičemž zřejmě všechny zemřely v útlém věku. Možná tato okolnost výrazně poznamenala další soužití této umělecké dvojice. Karolina svého chotě totiž opustila a žila na hromádce se šarmantním mladším zpěvákem Josefem Bachmannem, který oslňoval nejen přitažlivou tváří, nýbrž i vysokou štíhlou postavou. Původně působil u divadelní společnosti F. Pokorného, později vytvořil s kolegou F. Franklem úspěšnou pěvecko-hereckou dvojici. Jakkoliv byl Karolinin odchod od manžela společensky skandální, u kabaretu se to zjevně tolik neřešilo.

Osamělý Antonín zakotvil ve skupině svého švagra Františka Josefa Hartmanna, s nímž vydal dvě sbírky oblíbených kupletů. Hartmannova manželka Marie, Karolinina sestra, vážila prý ještě o něco víc než Karolina a muži po ní doslova šíleli. Dochovalo se pár vzpomínek, které popisují atmosféru jejich produkcí: „a což teprve tlustá Hartmanka v krátké suknici a s hlubokým výstřihem, jak se všecko smálo, když zpívala refrén své písně : To raděj při džbánku/ poslouchám Hartmanku, nebo když Karolina Petrnoušková spustila svou: „To je ten tingl-tangl, kde zpívá Bachman, Frankl.“ Sestry si sice konkurovaly, ale zjevně každá měla své věrné publikum. Ostatně tehdejším heslem prý bylo „Kdo neumí zpívat —, musí umět líbat“.

Bohužel, zatím se mi nepodařilo vyzkoumat, jestli opuštěný Antonín našel útěchu v náručí jiné ženy. Každopádně Karolina svého zákonitého chotě samozřejmě nadále potkávala, vždyť se pohybovali na stejných místech. Přesto Antonín zůstal do značné míry pozapomenutou figurou, protože o Bachmannovi, Hartmannovi a dalších se dočteme v encyklopediích, o Petrnouškovi bohužel ne, i když o jeho úmrtí informovaly třeba i samotné Národní listy. On sám navíc patřil zjevně k těm nadanějším jedincům, vždyť ho vrstevníci považovali za jednoho z praotců kabaretu. Navíc jako vlastenec byl „vždy na svém místě, nezištně působil při mnohých národních slavnostech a za politické vtipy byl nejednou ku zodpovědnosti pohnán, ba v době persekuční trestán.“

Bohužel, tuto známou pražskou postavu ničila tuberkulóza. Snad za to mohl nelehký úděl komedianta, snad zakouřené prostředí, v němž strávil přespříliš času. Na nemoc zůstal sám. Karolina se ze svého mimomanželského vztahu ale nakonec také moc dlouho netěšila, již v červenci roku 1887 zemřel Bachmann v necelých třiceti letech na srdeční vadu. O rok později, přesně 10. září 1888, odchází na věčnost i Karolinin stále ještě oficiální manžel Antonín v Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Pražský svět takzvaných zpěváčků tím dostává další ránu, protože ztrácí už druhou velmi platnou sílu.

Karolina je však konečně právně svobodná. Rozhodne se zařídit si licenci, na kterou pak sama provozuje vlastní kabaretní skupinu s názvem Pražský humor. Stává se tedy podnikatelkou v žánru zábavy. Už má dost zkušeností na to, aby věděla, co takové vystoupení musí obsahovat, aby se lidé smáli a hlavně přišli příště. Dobové noviny tisknou její inzeráty, jimiž zve zájemce na představení:

"V hostinci u bílého beránka na Královských Vinohradech dnes jakož i každou budoucí středu Pražský humor a veliká legranda. O hojnou návštěvu prosí Karolina Petrnoušková, ředitelka. Začátek o 7. hod. Vstup volný“ .

Neznamená to však, že by účinkující vystupovali zdarma, většinou obcházeli s kloboukem hosty, kteří platili od 2 do 4 krejcarů, což zhruba odpovídalo ceně za jedno vejce. Nejednalo se tedy o živobytí dvakrát snadné. Navíc majitel příslušného hospody očekával, že hosté hodně vypijí a on bude mít taky patřičný kšeft.

Karolina si asi nevedla špatně, její jméno mělo zvuk. Jenomže i ona doplatila na svůj životní styl. Sužovaly jí problémy se srdcem, při jejich tělesných rozměrech se nelze divit, dost možná se jí také nasčítala bolest ze všech ztrát blízkých. Skonala 19. srpna 1902 ve Všeobecné židovské nemocnici, která patřila Židovské obci. V novinovém nekrologu se uvádí, že šlo o „nejstarší českou lidovou pěvkyni.“

Po těchto předčasně odešlých pionýrech českého kabaretu nezůstalo vlastně skoro nic, až na pár kupletů a zmínek v literatuře. A nejsou ani potomci, kteří by odkaz rodičů nesli dál. Pouze jeden ze synovců Antonína Petrnouška se mu přiblížil tím, že si pro radost skládal básně a hádanky, které se objevovaly v novinách, ale jinak se živil jako seriózní obchodník. A tak tu káru po více než sto letech přebírám trošku já, i když kuplet asi určitě nikdy nesložím.

Dovětek: Antonín Petrnoušek byl mladším bratrem mého prapradědy.

Zdroje:

Hofmeister, Rudolf Richard, Cesta člověka, Praha 1931 Körber, Pavel, Praha ve dne v noci, Praha 1904
Časopis Dalibor, 14. července 1888
Národní listy, 11.9.1888
Národní politika 21.11.1888
Plzeňské listy, 21.8.1902
Bakalářská práce „Pražské divadlo a poloamatérské i amatérské divadelní spolky 2. poloviny 19. století“ – Miroslav Krátký, Západočeská univerzita v Plzni 2017
Česká divadelní encyklopedie Kabinetu pro studium českého divadla (IDU) (Divadelní ústav) Pražské matriky a pobytové přihlášky.