Vyděšeně se rozhlížel. Před týdnem měl těžkou autonehodu s poraněním hlavy. Zatím si na nic nevzpomínal.

Dveře nemocničního pokoje se pomalu otevřely. Stála v nich zdravotní sestra a vedle ní žena, která se rozpačitě rozhlížela kolem. Sestřička ji uchopila za loket a vedla k jeho lůžku.
„Ale opravdu jen na malou chviličku,“ řekla tichým hlasem, „pan Kohoutek je po operaci ještě příliš unavený. Musí hodně odpočívat.“
„Děkuji Vám, sestřičko,“ slyšel, jak říká ta cizí žena.
Pokoj nebyl příliš velký. Jen tři postele s pacienty, které měla sestra za obrovským oknem jako na dlani. Na každé lůžko dobře viděla. Také musela sledovat přístroje za jejich hlavami.

„Ahoj, miláčku,“ žena ho uchopila za ruku. Nechápavě na ni pohlédl a kroutil hlavou. Rychlým pohybem se vymanil z jejího sevření.
Po tváři jí pomalu stékala obrovská slza.
„Nepoznáváš mě?“ opět zakroutil hlavou a nespouštěl z ní oči. To už jí slzy tekly proudem. Rychlými kroky opustila místnost.

Snažil se přemýšlet. Bylo mu jí líto. Když plakala, tak k tomu jistě měla důvod. Měl by ji znát?
Nevzpomínal si.

„Byla to Vaše přítelkyně, pane Kohoutku.“ Vysvětlovala mu sestřička.
„Přítelkyně? Já… přeci nemám přítelkyni.“ Oponoval jí. “Nemůžu mít přítelkyni.“
„Ale jděte!“ usmála se.
„Pročpak byste nemohl mít přítelkyni?“
„Nevím,“ zamyšleně se díval do prázdna, „cítím to tak.“
„Odpočiňte si. Jistě si brzy vzpomenete, uvidíte.“

Urostlý mladík se postavil k jeho lůžku. To bude asi bratr, nebo kamarád. Je od něj moc hezké že ho přišel navštívit. Pomyslela si sestřička, když jej za ním na chvíli pustila na oddělení JIP.
Pohladil ho po tváři. Když pan Kohoutek otevřel oči, oba se dlouze políbili.
Teprve nyní sestra pochopila, proč nemůže mít přítelkyni. Až mnohem později se dozvěděla, že zdědil obrovskou sumu peněz.
Žena, která ho dříve navštívila, zřejmě netušila, že pan Kohoutek miluje muže…