Smlouva na Golfu jí vypršela už na podzim a ona doufala, že si dá přes zimu od práce pohov. Chtěla se věnovat Vnoučatům, dodělat si doma resty a pak s Manželem vyrazit do lázní nebo někam za teplem. Nebo nejlépe obojí. Takže na chození do práce teď neměla čas ani náladu. A vlastně neměla ani ponětí, co by zrovna chtěla dělat. Raději šla na vzduch. Musí si všechno pořádně rozmyslet.

Po návratu měla na mobilu nepřijatý hovor od bývalého Šéfa. Byl to milý, usměvavý třicátník, který nikdy na nikoho neřval a pro každého měl vždycky dobré slovo. Měla ho ráda, a proto mu zavolala zpátky.

„Alžběto, to jsem rád, že jste se ozvala. Dnes odpoledne budeme mít nečekaně VIP párty, a já bych potřeboval, abyste přišla. Moc mi na tom záleží. Na vás byl vždycky spoleh.“

„Já už ale mám důležitý program.“

„Alžběto, prosím. Za hodinu pro vás pošlu auto.“

„Ukecal jste mě, ale velkou radost z vás nemám.“

Aby ne, když ten program byla už měsíc dopředu objednaná kadeřnice. Teď tedy bude muset na své vizáži zapracovat sama. Nabarvit se už nestihla, takže si na umyté vlasy jen nastříkala krycí sprej. Nalíčila si oči a na pusu nanesla výraznou rudou rtěnku s dlouhým efektem. To má Šéf rád. A rudé nehty. Ze skříně vyndala předepsaný tmavomodrý kalhotový kostým, lodičky, bílou blůzu a červený šátek. Koukla na sebe do zrcadla. Slušelo jí to. Vypadala jako letuška.

Místo do letadla nastoupila sice do auta, ale řidič šlápnul na plyn a za chvíli přistáli na parkovišti před Klubem. Tam jí čekalo vřelé uvítání: „Teda Alžběto, vám to dneska sekne. Vy jste Štramanda! Ani nevíte, jak jste mi pomohla.“

Pomalu se na něj podívala a s vážnou tváří pronesla: „Važte si toho, udělala jsem pro vás maximum. Víc snad ani žena kvůli muži nemůže obětovat.“ V duchu ji pobavilo, když si všimla, že se trochu začervenal: „To máš za tu Štramandu. Mladý bys to neřek.“ Nechtěla ho ale dlouho trápit, a proto se zasmála a nahlas dodala: „Zrušila jsem kadeřnici, a kdybyste byl ženská, věděl byste, že přes to normálně nejede vlak.“

Pak už začali chodit Hosté a ona nenápadně dělala svojí práci. Držela se v pozadí, občas s někým společensky pohovořila, ale měla stále oči na šťopkách, aby navigovala ostatní Personál tak, že přání každého Hosta bylo splněno ještě dřív, než ho dotyčný vyslovil.

Uběhlo pár týdnů a Alžběta našla inzerát se zajímavou nabídkou. Vyrazila na pohovor, a když se na osobním omlouvala, že si zapomněla občanku a z hlavy si její číslo nepamatuje, Frajírek, který s ní hovořil, blahosklonně pronesl: „To nevadí, stačí, jestli si pamatujete aspoň adresu bydliště.“

Tu práci nevzala. Ale konečně pochopila, jak velká pocta ta Štramanda byla.