Dnešní uspěchaná doba je pro nás pro všechny náročná, chaotická. Času moc nezbývá, celé dny pracujeme, scházíme se doma až večer. Proto jsme si s přítelem řekli, že když budeme mít alespoň dva dny společného volna, využijeme je k výletům, zážitkům, prostě budeme spolu na neutrální půdě, abychom si jeden druhého užili. Žádné uklízení, žádné kuchtění, to nám neutěče a při trošce dobré vůle se tohle dá zvládnout i večer po práci. Prostě si raději někam vyrazíme.

Společné volno. „Hurá!!!" vykřikla jsem radostí, když mi po nějaké době oznámil, že to konečně vyšlo.

Natěšeni a plni očekávání jsme dumali kam vyrazíme. Internet jel na plné obrátky, až jsem narazila na Vysoké Tatry. „Na Slovensku je přeci tak krásně," říkala jsem polohlasem. Přítel souhlasně přikyvoval. Oba milujeme turistiku, rádi zdoláváme kopce a podnikáme dlouhé tůry. Na jedné z podobných akcí jsme se dokonce seznámili.

„Domluveno," usmíval se spokojeně, „pojedeme do Tater."

Bylo krásné počasí, sluníčko hřálo, zdárně, bez jakývkoliv problémů jsme dorazili na místo. Při vystupování z auta jsem vzhlédla k oblakům a nadechla se čerstvého vzduchu. Dlouze a poctivě. "To je nááádhe..." chtěla jsem říct. A vtom se to stalo. Přilétla a nekompromisně se mi zavrtala do vlasů. Nevěděla jsem, co to je, ale má modlitba směřovala k přání, aby to nebyla včela. Jsem na ně totiž alergická. A právě včela to byla. Odehrával se nepopsatelný boj. Můj zběsilý tanec by si nezavdal s rituálem Indiánů okolo ohně. Zoufale jsem poskakovala a prohrabávala si vlasy. Přítel se snažil přiskočit s pomocí, ale těžko mě v mém amoku doháněl. Nakonec se mu to povedlo a včelu odehnal. Naštěstí mě nepíchla. Ještě nikdy v životě se mi tak neulevilo.

Naše nadšení z ubytování neznalo konce. Nádherný pokoj, obrovské okno zdobené vkusnými a barevně ladícími závěsy směřující na balkon s překrásným výhledem do okolí...stáli jsme tam a koukali na kopce, které máme v plánu v nejbližších hodinách zdolat.

„Převlékneme se a půjdeme na nějaké jídlo, ne?" prohlásil přítel, když jsme se dostatečně pokochali. "Mám už docela hlad..."

V okamžiku, kdy svlékal triko, jsem se vyděsila k smrti. Moje obava, že jsem zaslechla tiché bzučení se naplnila. Ona totiž neodletěla, ale z mých vlasů se přesunula na jeho triko, nebo někam jinam a čekala. Vzlétla, ulelebila se přímo na tom krásném, barevně laděném závěsu u okna na balkon a drze nás pozorovala. Přítel nezaváhal ani na vteřinu, přiskočil k oknu a závěs omotal několikrát dokola do obrovské role. Prudce trhnul. Já se krčila v koutě a trnula hrůzou, jestli se jí nakonec nepodaří mě bodnout. Když ten nádherný závěs padal k zemi, honilo se mi hlavou jediné. Kolik nás ta blbá včela bude stát. Závěs ležel na zemi, přítel po něm zuřivě dupal a řval: „Ty nám nezkazíš výlet, ty jedna svině!"

A jak to celé dopadlo? Včelu jsme pod závěsem nenašli. Já doufám, že se jí otevřeným balkonovým oknem podařilo uniknout a přežít.
Závěs naštěstí nebyl nijak poškozený, po zavěšení vypadal stejně krásně jako před útokem. Výlet jsme si nakonec užili a vrátili se domů nabití energií a elánem.

Ještě nevíme, kam se vypravíme příště, ale už teď se těšíme na náš další společný výlet.