Bylo chvilku před pátou hodinou odpoledne a já se chystala zakódovat expozici, uvést do chodu bezpečnostní zařízení a jet domů. V tu chvíli ale přišel ještě jeden pán, že by si to u nás chtěl aspoň rychle proběhnout.

Expozice je poměrně rozsáhlá, a proto jsme posledního návštěvníka brali vždy nejpozději v půl páté, což jsem pochopitelně pánovi řekla, ale povídal, že už tady někdy byl a bylo zavřeno a že je ze severu Moravy a kdo ví, kdy se sem zase dostane.

A mě se v tu chvíli vybavil starý vtip, co o nás Češích Moraváci rádi vyprávějí. Ten s kategoriemi vína...

Poslední kategorie po dvou předchozích (DÁSA, NEDÁSA) je prý DÁSA PRAŽÁKOM. Je pravda, že "Pražanda" už tedy nějaký pátek nejsem, Praha je krásná, ale zamilovali jsme se s dědečkem do klidného prostředí na chalupě a tak se z nás, jako ze spousty jiných důchodců, po letech života ve velkoměstě stali vesničané. Stejně si ale nemůžu pomoct a ten vtip mě do dneška trochu uráží. No vážně, prostě z principu a tak proti tomu tiše protestuju tím, že si raději kupuji víno mělnické, litoměřické nebo žernosecké.

Navíc je ale úsměvné, že oni si vlastně dělají legraci sami ze sebe, protože těch skutečných Pražáků v matičce Praze už moc není. Třeba i proto, že stejně jako všichni moji milí bývalí kolegové, inženýři, co v Praze vystudovali (a že jich u nás v práci bylo!) se tam drží jako klíšťata a domů na Moravu, kde jak vždycky vyprávěli, je přece všechno hezčí, větší, čistší, no prostě úplně úžasný a já jim to samozřejmě věřím, se vrátit ani náhodou nechtějí.

Ale řekla jsem si, že přece nebudu malicherná a tak jsem všechno znovu odemkla, rozsvítila a potom zase všechny dveře zamkla a zhasla...

A když pán odešel a já konečně mohla jít taky, bylo to jenom o pouhých dvacet minut později než obvykle, řekla jsem si, že mi vlastně vůbec nic neuteklo a vzpomněla jsem si na to, jak jsem před spoustou let pracovala na evidenci obyvatel. Ve vedlejší kanceláři byla matrika a ověřování podpisů. No a pochopitelně tam byly úřední hodiny pro veřejnost, ale do budovy se dalo dostat i mimo ně, protože se nezamykala. V patře nad námi byl totiž Dům pečovatelské služby a tam lidi normálně chodili kdykoliv na návštěvu a otevřeno bylo taky, aby se ti, co tam byli ubytovaní, mohli jít projít ven. A dole v hale sedávala jedna důchodkyně z pečováku, řekněme paní Tejkalová a ta, zcela nekompromisně každého prolustrovala: "Co chcete, za kým jdete?" a pochopitelně i lidem hlásila: "Tak ta tam dneska není." nebo "Není úřední den, přijďte zítra!", ale občas se s ní někdo nebavil a stejně šel drze dál.

K tomu musím krátce přidat ještě jednu historku, kdy šla za tajemníkem nějaká návštěva, byla podrobena výslechu a když přišli do kanceláře sekretářky, ptali se, "Co to tam máte dole za babu?" A paní sekretářka Eva, za svobodna Tejkalová odpověděla: "To je moje maminka."  No trapas jako hrom. Já to tehdy řekla doma s tím, že já bych to asi v téhle situaci nepřiznala... A manžel měl řeči, co jsem to za charakter, že bych zapřela svou vlastní matku, no kdyby dělala takovouhle ostudu, tak to asi klidně ...

V souvislosti s tím pánem mi to ale připomnělo, jak jednou přišla, přesto, že byla už v hale paní Tejkalovou upozorněna na to, že má přijít až zítra, Romka s celou velikou famílií a potřebovala k soudu na nějakém prohlášení ověřit podpis. Nebyl úřední den, paní matrikářka tam taky nebyla, ale zastoupila jí vedoucí, zřejmě se jí té osoby zželelo a přestože nejdřív měla dlouhou přednášku o tom, že přece není úřední den a že tedy úřadovat

N E L Z E,

nakonec jí ten podpis ověřila. No a odcházející manželky se na chodbě, mezi hordou pošťuchujících se a po zemi se válejících dětí, zeptal manžel: "Tak co, udělala ti to?" A ona odpověděla: "No jo a ani se nepos....!"

A když se nad tím zamyslím, měla pravdu a já jsem si, když jsem tehdy zamykala expozici, připadla zrovna tak. Můj tatínek vždycky říkal, že "když se nechce, tak je to horší, než když to nejde". A víme všichni, že když "se chce" tak pak jde cokoli. Navíc kdyby všichni vždycky dělali jenom to, co lze, tedy jeli jenom ve vyjetých kolejích a nikdy si nedovolili udělat něco jiného, nebyli bychom již od počátku věků ochuzeni o spoustu pro lidstvo důležitých objevů?

Občas si na to vzpomenu a uvědomím si, že ten náš život je vlastně spíš k smíchu než k pláči. A i když je pravda, že se mi občas z něčeho brečet chce, radši se tomu všemu, sama sobě a dokonce i tomu vtipu o víně s chutí zasměju.