Po dlouhá léta jsem každé Vánoce dostával verneovky. Co Vánoce, to nový Verne. Těšil jsem se na ně pokaždé moc a jen kvůli nim mi bylo líto, že jsou Vánoce jen jednou do roka. V pomyslném žebříčku mých oblíbených autorů bude mít Jules Verne už navždy velmi čestné místo.

Karel May se svými příběhy z amerického Divokého západu byl vždy, s notným odstupem, až za ním. Skvělý inženýr Cyrus Smith z Tajuplného ostrova mne totiž vždycky přitahoval daleko víc než Old Shatterhand i se svým věrným ořem Hatátitlou. Nebylo nikdy nutné příliš dlouho bádat nad charakterem Verneových postav, které byly vykresleny natolik černobíle, že i dětský rozum nemusel dlouho přemýšlet o tom, co je dobré a co špatné. Verneovy knihy byly pro mne, krom svého napínavého obsahu, také i vynikající učebnicí zeměpisu. Když jsem četl nějakou verneovku, vedle knihy ležel vždy školní atlas.

O Julesu Verneovi jsem se zde, ve svých článcích, již zmiňoval, a proto není vyloučeno, že se budu v některých částech této úvahy opakovat. Ale Verne a jeho knihy jsou fenoménem, který mne provázel, jako největší můj idol, celým mým mládím. Nemohu proto jinak, než na něj znovu vzpomenout.

Verneovy knihy byly plné dobrodružství, statečných hrdinů, podlých zločinců, vousatých džentlmenů v  cylindrech a také šrafovaného moře, vlnícího se v rytinách pánů Férata, Riouxe či Benetta. Smál jsem se, když Verne líčil ve svých knihách nadutost Angličanů i rozpínavost Yankeeů, obdivoval jsem se jeho vizi, se kterou uváděl do života nejrůznější technické vynálezy a obdivoval jsem i jeho neochvějnou snahu o vítězství dobra nad zlem. Moje, do dnešních dnů přetrvávající, láska k moři má právě svůj počátek ve Verneových knihách.

Knihy Julese Verna byly až puntičkářsky přesným popisem míst, kde se odehrával děj jeho knih. Bylo to hlavně díky Verneově velkému archivu, který po celý život tvořil a ze kterého při psaní následně čerpal. Pro mne to byl zábavný zeměpis, plný dramatických dějů, plný ničemů na straně jedné a šlechetných a odvážných postav na straně druhé. A hlavně plný fantazie, která naplňovala moje smysly. A která také tehdy formovala i moje postoje k životu.

Dodnes mi utkvěla v paměti celá řada Verneových postav, ať už to byl již zmíněný inženýr Cyrus Smith z Tajuplného ostrova, nebo hrdinové knih Dva roky prázdnin, Děti kapitána Granta, Jangada, Druhá vlast, Vynález zkázy a další a další. Nemám dnes žádný problém si postavy Verneových hrdinů kdykoli oživit. Podařilo se mi totiž, až na jeden titul, nashromáždit kompletní sbírku Verneových knih. V různých vydáních jich mám celkem 81. Nejstarší z nich je kniha Pět neděl v ballóně, vydaná Spolkem pro vydávání laciných knih českých v roce 1874.