Hana (68 let): Rodina mě odsoudila, protože jsem se nepostarala o manžela
Jednou jsem někde četla, že pokud se někdo nestaral o těžce nemocného seniora odkázaného na pomoc druhých, nemá právo odsuzovat nikoho, kdo to nezvládl. Tak se tou větou nyní utěšuju. Nezvládla jsem se postarat o muže, který trpí těžkou demencí a dalšími potížemi.
Prožili jsme spolu téměř čtyřicet let. Naše manželství nebylo ideální, svého času jsme spolu zůstávali jen kvůli dětem, ale nakonec jsme spolu i zestárli. Uvažovala jsem o rozvodu na stará kolena, ale převážila racionální stránka věci. Nechtělo se mi řešit dělení majetku, hledání nového bydlení, prostě jsem se rozhodla, že to s Jiřím nějak doklepeme. On měl svoje zájmy, já svoje, každý jsme už léta obývali svůj pokoj a stali jsme se spíše přátelsky se chovajícími spolubydlícími než skutečnými partnery.
Léčil se s rakovinou lymfatických uzlin, to jsem se o něj starala, seč bylo v mých silách a byli jsme šťastní, že nad nemocí zvítězil. Jenže pak po letech přišla horší zkouška. Postupně začal být divný. Zapomínal věci na zvláštních místech, byl nevrlý, často používal vulgární slova, což dříve nedělal. Přečetla jsem si pár článků o demenci a podobných chorobách a bylo to jasné. K lékaři jít odmítal. Jeho stav se zhoršil tak, že byl agresivní i na jiné lidi. A pak přestal být soběstačný.
Nechci zacházet do podrobností, myslím, že každá žena, která se někdy starala o muže, který potřebuje měnit pleny a ještě jí u toho sprostě nadává, ví, o čem je řeč. Stokrát jsem si říkala, že on za to nemůže, že je zlý, že to je ta hrozná nemoc.
Táhli jsme to tak přes rok. Byla jsem vyčerpaná, začala jsem mít potíže se žlučníkem, vypadala mi velká část vlasů, bušilo mi srdce, až jsem myslela, že mám infarkt a skončila jsem v nemocnici. Lékař mi řekl, že se zničím, že Jiřímu už stejně nepomůžu a že nejlepší pro něj by byla specializovaná péče. Lékař také doporučil, aby byl zbaven svéprávnosti.
Když jsem dceři a synovi řekla, že bychom se měli začít poohlížet po nějakém zařízení, řekli, že tátu do žádného chudobince nedají. Odmítli jít se mnou k lékaři, nechat si vysvětlit, jaké jsou možnosti, poslechnout si jeho doporučení. Dívali se na mě, jako bych byla prašivá mrcha, která se nechce starat o jejich tatínka.
Několik měsíců se nedělo nic. Jiří chátral, já chátrala. Po večerech jsem brečela. Opravdu jsem byla na pokraji sil. Nebyla jsem schopná s ním manipulovat, zvednout ho, už z něho byl ležák. Pořídili jsme domů polohovací postel, vozík, ale Jiří mi nepomáhal, abych ho na něj dostala, naopak se tomu bránil, dokonce mě i uhodil. Děti stále trvaly na tom, že žádný domov pro seniory shánět nebudou. Dcera chodila na návštěvy. Poseděla u táty, mluvila na něj a pak vždy řekla, že to s ním není tak špatné, jak to líčím. Ale nikdy nebyla u toho, když jsem ho přebalovala, myla, když po mně házel jídlo, hrnky s čajem.
Nakonec jsem s pomocí jedné mé známé, jejíž dcera pracuje v oblasti sociální péče, sehnala místo v zařízení pro lidi s Alzheimerem a podobnými nemocemi. Už předtím měl Jiří přiznaný příspěvek na péči čtvrtého stupně, což dokazuje, že jeho stav je vážný. Na pobyt teď padne celá jeho penze, celý příspěvek, já za ním často chodím, o čemž on, myslím, už ani neví, a jsem klidnější, zdravější. Opravdu se můj zdravotní stav zlepšil, i když často, když odtamtud odcházím, brečím, protože mi drásá srdce, když vidím, jak se Jiří změnil, co z něj zbylo.
Děti mi při každé příležitosti dávají najevo, že jsem se o tátu nepostarala. Dcera mi sdělila, že jsem ji zklamala, že by ode mě takový sobecký přístup nečekala. Syn také vede řeči typu: každý člověk chce zemřít doma a podobně. Přitom sami za Jiřím zajdou tak jednou za dva týdny, já za ním chodím dvakrát týdně i častěji. Nevnímá mě. Někdy mám pocit, že ano. Sestřičky a pečovatelky tvrdí, že má světlejší a horší chvilky, lékaři mi ale jasně řekli, že stav se bude zhoršovat, že není naděje na zlepšení.
Kamarádka mi říká, ať neřeším, co si o mě kdo myslí a starám se hlavně o sebe, o své zdraví, že jsem udělala správně. Já jsem časem znejistěla. Na jedné straně cítím, že jsem se zachránila. Na straně druhé přemítám, jestli Jiří ví, kde je, co se s ním děje, zda si třeba i on myslí, že jsem ho někam šoupla, abych měla klid. Nebo neví nic a já se trápím zbytečně?
S dcerou a synem se na toto téma moc nedá mluvit, jejich nesouhlas s mým postupem je mezi námi jako němá výčitka.
Tak jsem jako manželka zřejmě selhala a rodina má právo mi to dávat najevo.
Zajímalo by mě, jestli jsou ženy, které mají podobnou zkušenost. Takové, které se taky staraly o muže a prostě to nezvládly, selhaly. Nebo to není selhání? Opravdu nevím.
(Pozn. redakce: Napsáno pro neziskový projekt vdovyvdovam.cz. Jméno autorky je na její přání změněno, fotografie je ilustrační)
Pošlete odkaz na tento článek
S partnerem jsme spolu žili téměř třicet let. Říkali jsme, že v…
Když se dcery dozvěděly, že jsem poslal větší obnos do sbírky na…
Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela,…
Jak se začínají v médiích pomaloučku polehoučku objevovat zprávy o…
Budeme mít klid, o nic se nemusíme starat, stejně by po nás jednou…
Příprava na Vánoce v naší rodině začíná koncem října. Obě snachy…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
Nepatřím mezi ty, kteří se často zabývají svou minulostí. Možná…
A je to tady zase. Opět přicházejí vánoční svátky. A s nimi hodně…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří,…
Na Vánoce roku 2002 k nám do Kravař dorazilo, tak jako do…
Vánoce jsou u nás období neshod a nepohody. Můj…
Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem…
Moje snacha všechno ví nejlépe a je mistryní v interpretaci toho,…
Můj tatínek strašně rád používal neotřelá slova. Jak jsem později…
Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem…
Můj zdárný syn Jakub je sice mladším dítkem, ale je to hodně dávno…
Nemám vlastního syna, ale syna, kterého jsem vyvdala. Jeho dítko,…
Čím dál více mě iritují řeči o seberozvoji, nutnosti se neustále…
Vyrůstala jsem ve veselé rodině se dvěma sourozenci a byla…
Když jsem někdy po skupině neměla spoj k nám na vesnici,…
Co řeší malí kluci? A mohou jim dědové poradit? Tady je ukázka…
Honza byl velký kamarád mého táty. Potkali se v Klubu českých…
Za vlády jedné strany jsem měla s policajty jen samé neblahé…
Když jsem přišla před třemi lety o manžela, kontaktovala mě…
Na Velikonoce moc rádi jezdíváme na chalupu k mamince a…
Eliška stojí u okna a vzpomíná... Venku prší, houstne soumrak, za…
Naše maminka nám často vyprávěla, jak jako malá jezdívala do…
Narodila jsem se v posledních měsících války, v tehdy…
Na začátek článku se dávají co nejkrásnější fotky. Takovou nemám –…
Dcery mi koupily k sedmdesátinám zájezd k moři. Byl to výborný…
Věřím na předurčení člověka místem, kde se narodil a vyrostl. Jiní…
Pamatujete si na tramvaje našeho dětství? Dnes už jsou umístěny v…
„Honzo, tady máš nakupovací seznam, budu ti povděčná, když dneska…
Protože jsem se narodila jako holka, což táta fakt nečekal. A tak…
Jako děti - já, můj brácha a ségra, jsme s rodiči každý rok…
„Jednoho dne poštou ranní, růžové mi přišlo psaní.“ No, tak to…
Ten dům stojí v Husově ulici, kousek pod náměstím a dnes vypadá…
Blízkých lidí, kteří v různých fázích času můj život…
Ráda bych vás potěšila příběhem mého muže z jeho báječných…
Můj manžel je hodný a důvěřivý člověk. Občas jsem měla pocit, že…
Utekla jsem. Nic jinýho se nedalo dělat, než se sebrat a utíkat.…
Je to jen můj pohled. Každý to má jinak. Nechci se dívat do stěn…
Jablka, švestky, hrušky, houby – a do toho volby. Někdy i…
Když pozoruji své vnuky, ty do 13 let, tak si říkám, co všechno…
Byla doba, kdy za ochotu někde pracovat, zaměstnanec dostal byt v…
Stalo se to v červenci, tedy přibližně před čtvrt rokem, a…
Prožila jsem pěkné, dlouhé manželství. Děti nám nebyly dopřány,…
Hned v úvodu se přiznávám: žádné specifické nemám. Hezké a šťastné…
Můj tatínek miloval fotbal. Napjatě sledoval všechny přenosy v…
Ono je to s tím Martinem takové zvláštní, jako děti jsme se těšily…
Toho odpoledne dorazila Maruška do cukrárny s viditelně…
Přijeli příbuzní na chalupu v Beskydech s malou holčičkou. Kromě…
Před letošními svátky jsem nabyla dojmu, že tentokrát asi naše…
Po letech vzpomínám na slova mého dědy, který tehdy slavil…
Venku mrzlo až praštělo. Tedy nic moc příjemného a navíc měl hned…
Nedávno se mě kolegyně zeptala, jestli se už těším do penze. Řekla…
Jak se mi to povedlo? Stačilo se jen dožít určitého věku,…
V první části jsem se věnoval popisu našeho rodinného…
Ve filmu "Líbáš jako bůh" mě vždycky pobaví hláška: "Na týhle…
Nejdřív to vypadalo, že můj život bude jedna dlouhá řada…
Opakoval se rok 1997, Bohumín zase pod vodou. Meteorologové…
Ukázkový úvodní text článku
Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v…
Léto už sice skončilo, ale myslím, že není na škodu si tak trošku…
Jdu po chodníku a vidím, že starosta má otevřené okno. Sláva,…
„Tys přece pracovala v televizi. Jak to tehdy bylo?“ zeptalo…
My, co jsme dospěli do věku, kdy nás začnou zrádně opouštět i…
Dnešek začal skutečně lahůdkově. V práci nás sedí šest - tři a tři…
Jsem poměrně spokojený dědek. Nad politikou jsem už zlomil hůl, do…
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Bolelo to hodně a nakonec se ukázalo, že zákrok v ústní dutině…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
Zatímco moje sestra žije aktivním životem pražského seniora,…
Den jako každý druhý s výhledem na krátkou práci v kanceláři,…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %